Na kole z Turnova do Příchovic do hroznýho kopce

Ráno vyjedeme vlakem v 9:20 z hlaváku a bez jedinýho přestupu se dostáváme až do Turnova, startovacího bodu našeho výletu na horácích po Jizerkách. Rychlík sice nejde daleko, nicméně zas až takovej rychlík to není, protože jedeme skoro 2 hodiny.

Kousek za Turnovem přejíždíme Jizeru

V Turnově se ihned po vystoupení z vlaku vydáváme do cykloservisu Kampo u nádraží, protože Jirkovi se na kole urvalo lanko k přehazce. Paní není zrovna nejochotnější, řekne, že nemají čas a ať to jdeme zkusit jinam. Přitom je to práce na 15 min a nám na tom závisí celej víkend. Bez kola se totiž nedostaneme ani k ubytování. A tak vyrážíme do
prodejny sport Staněk přímo na náměstí, kde jsou velmi vstřícní a na kolo se nám podívají dokonce ještě před polední pauzou.

Během čekání si zajdeme do vedlejší cukrárny, kde si sebou vememe dva zákusky a spořádáme je na náměstí na lavičce u kašny. Je pěknej den a kolo je asi za půl hoďky hotový. Rychlost a cena jsou výborný, v Praze bysme za takovej úkon dali nejmíň dvakrát tolik. Pak ještě navštívíme zdravou výživu, kde kupujeme pohankovo-kukuřičnou kaši, tofu a sušenej ananas. To je všecko tak zdravý, až z toho Jirkovi bude beztak blbě.

Kolem dvanácté teda konečně usedáme na kola a vyrážíme směrem na sever do Jizerských hor. Nejdřív naše cesta vede skrz městskej parčík po cyklotrase 4007 do Dolánek, kde se napojujeme na báječnou cyklostezku (17. Greenway) podél Jizery a nestačíme si libovat. Jedeme skoro po rovince a cesta ubíhá raz dva. Tohle nadšení nám však vydrží sotva 3 kilometry. Terén se totiž začíná nebezpečně zvedat.

Cyklistka s ovečkama

Jedeme přes Besedici, Koberovy až pak po docela hlavní silnici dorážíme do Železnýho Brodu, kde se zastavujeme v restauraci U Zvonice. Nejprve nám přijde na Brod docela drahá, ale poté, co objevíme další tři pajzlíky, do nichž se nám nechce ani vkročit, natož tak tam jíst, se nakonec vrátíme do staré dobré prvně objevené restaurace. Dáváme si bramboračku a vývar společně s plněnou paprikou s rajčatovou šťávou a výběr je to fakt dobrej. Jsme najezení a není nám těžko, takže ideální stav pro cyklisty.

Ten nejspokojenější výraz na světě

A že se nám ty nepřetláskaný žaludky hodí! Ještě ani nevyjedeme z Brodu a silnice už začíná stoupat takovým stylem, že se mi začíná zvedat přední kolo. Jsou to fakt takový kopce, že máme přehozený na 1 vepředu, což jen tak neděláme. Šlapeme jak blázni a posuny nejsou nic moc, takže když na chvíli slezu z kola a tlačím ho, jsem dokonce rychlejší než Jirka. A jak říká starý cyklistický přísloví: jestliže rychlost chodce dosahuje rychlosti cyklisty…

Jirkův Jirkov

Po velmi zdlouhavá a hlavně strmé cestě dorážíme do Jirkova, kde Jirkovi dělám fotku s cedulí jeho vesnice až sjedeme dolů do Navarova. Mini osady, kde mají dokonce zříceninu a taky zbytky středního pilíře původního mostu. Navarov je bohužel takovej ďolík, z kterýho se zase musíme vyškrábat nahoru a tak nekonečnýma serpentínama šplháme do výšin až k úžasnýmu místu s lavičkou. Je odtud parádní výhled na Ještěd a v okolí rostou borůvky, takže perfektní zastávka.

Mostní pilíř v Navarově

Ve Lhotce nastává trošku krize, protože je to ještě pár kilometrů a čas už docela pokročil. Nechceme volat paní správcové moc pozdě večer a tak bude potřeba šlápnout do pedálů. A tak se přestává mluvit, já začnu využívat Jirkovy větrné clony a táhnou se se svým kolem sotva deset centimetrů za ním a tím veškerý výhledy končí. Sleduju jenom pneumatiku před sebou a nechávám se „táhnout“ k cíli. V Příchovicích na nás čeká ještě taky poměrně slušnej kopec, nicméně to nejhorší má ještě přijít. Finální kilometr k chatě. Slunce už pomalu zapadá, a tak nám neskutečně pálí do zad a my šlapeme z posledních sil. Tašky na kolo mě stahujou směrem dolů, já se snažím pokračovat nahoru a nakonec tento boj vyhraju, když asi v půl sedmé opírám kolo o sloup před chatou.

Na lavičce s borůvkama - tady jsme ještě měli síly

Po tomhle šestihodinovým boji, kdy zdoláme převýšení asi 1300 m, jsme totálně vyšťavení. Ubytujeme se v chatě, umyjeme se a začneme vařit večeři v podobě rýžových nudlí s tofu, vejcem natvrdo a kari pastou. S tou pastou to teda trošičku přeženeme, takže nám během večeře šlehají z pusy plameny, nicméně já si (na rozdíl od Jirky) docela pošmáknu. Ten i přes velikou nechuť svou porci sní, protože sjíždět dolů do vesnice do restaurace a pak jet ten kopec zase nahoru se nikomu z nás ani přinejmenším nechce. A tak uleháme k sladkému spánku a celí vyčerpaní usínáme kolem deváté večer. To je zase dovolená!

Trasa: 40 km, 3 a půl hodiny na kole (říkají mapy)
mapa