Koněpruské jeskyně: stopem tam a zpátky pěšky

Sraz máme v 11 na Budějovické. Já, Kamča i Vilda jsme tam nastoupeni v pozoru, bohužel nám však chybí řidič. V tom zazvoní telefon a Martin se omluvným tónem snaží vysvětlit, že má trochu zpoždění a taky že vlastně jede autobusem. Domů se totiž dostal až ráno a když si vzal klíčky od auta, mámě se jeho stav nezdál úplně příznivej, a tak mu dala dejchnout do alkoholtestru. A hodota 0,8 poslala Martina i s baťůžkem místo do auta do autobusu. No nic, nevadí. Vydáváme se tedy na hlavák odkud bereme vlak do Berouna.

Na nádraží v Berouně

Když vystupujeme v Berouně, zjišťujeme, že Koněpruský jeskyně jsou ještě nejmíň 5 km po silnici a nebo 8 km lesem. Je hrozný vedro a po silnici se nám tudíž nechce a cestu lesem plánujeme jako cestu zpáteční. Napadne nás tak bezvadnej nápad, a tím je stopovat po cestě tam. Máme to veliký štěstí a to, že hned za Berounem

Putování Krušnohořím den první: Z Jáchymova do Kovářské

Po včerejší Mírově svatbě a třech hodinách spánku stojím na zastávce číslo 16 na Florenci a čekám na náš autobus, kterej míří do Jáchymova, kde začíná naše tradiční každoroční putování přes nějaký to český pohoří. Těsně před odjezdem do busu ještě nastupuje Pavel a na Hradčanské se k nám přidává Terka s Davidem. Cesta docela utíká, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni poměrně utahaní a já chytře zarezervovala místa vzádu, tak si každej můžeme lehnout na vlastní dvojsedačku a já navíc zůstanu vzadu na pětisedačce, takže se vyspím skoro jako v pětihvězdičkovým hotelu. Asi půl hodinky před cílem má do našeho busu přistupovat Vlastík, kterej se sem plahočí asi se šesti přestupama až ze Semil. Jeho pronikavej hlásek mě vytrhne ze spánku a už zase začíná ta spousta srandy jako každoročně. Já tyhle přechody hor fakt miluju!

Vysílač na Klínovci

Jakmile po třech hodinách jízdy vystoupíme na zastávce Jáchymov lázně, celá skupina navrhuje jít do hospody. Já jsem ale zásadně proti, jelikož toho máme ještě dost před sebou a už je skoro poledne. Teď na začátku výletu mě ještě všichni poslechnou a místo do hospody jdeme

Cypřiše v národním parku Congaree

Ráno vstaneme, rozloučíme se s Tiffany a jako poděkování jí předáme český piva. Sice jsme je koupili v Americe, ale kdo by se tahal s kartónkem pivek až z dalekýho Česka, že jo. Navlečem si plavky, a jdem si zaplavat k blízké pláži. No jdem si zaplavat...Jirka si jde zaplavat a já beznadějně stojím na písku, před očima včerejší vyvrženou medúzu. Popravdě řečeno kvůli tomuhle stvoření se mi do vody vůbec nechce. Jirka mě sice přesvědčuje, že on sám už tam plave nějakou chvilku a zatím žádnýho mořskýho živočicha nepotkal, nicméně já mu stejně nevěřím a vyčkávám na souši. 

Jedno z dnes navštívených míst

Když jde okolo pár místních usedlíků, neváhám ani minutu a jdu se jich zeptat, jak to tady s těma medúzama vlastně je. Přesvědčí mě, že tady

Vesmírná stanice, volně lezoucí želva a setkání s Čechem, to vše na Floridě

Ráno vstanem a dostanem od milýho Indíka míchaný vajíčka a opečenej chleba k snídani. No spíš od jeho ženy, která neumí anglicky, tak se s náma ani nemůže bavit, zato obskakovat nás musí pořád. Je to takový staromódní manželství, kde chlap vydělává na živobytí a žena obstarává domácnost. Je to taková pravá indická žena. Chuděra.

Abychom nějak využili krásnýho apartmánu, v kterým bydlíme, rozhodneme se jít si ráno zaplavat do nádhernýho bazénu, kterej k domu náleží. Apartmán se nachází ve zvláštním areálu domů, kde lidi mají společnej bazén, posilku, prádelnu a tak. Celej areál je oplocenej, aby se tam nedostali ostatní lidi a vjezd je povolenej jenom na čipovou kartu a heslo. Docela dobrej systém sdílené ekonomiky, kdy si aspoň každej nemusí stavět svůj vlastní bazén. Místní lidi v bázénu nejsou, jelikož když to má člověk doma, tak mu to asi není tak vzácný, a tak máme bazén sami pro sebe. Užijeme si to do poslední kapky.

 Bazén u našeho domácího

Pak už naše auto míří ven z Orlanda směrem na Cape Canaveral, kterej je slavnej především díky

Plantán, kvajáva, hurikán a jiný neštěstí

Ráno dostaneme od hostitelky na snídaní míchaný vajíčka s opečeným toastem, což nás nebudem si lhát, docela potěší a jsme tak schopni odpustit jí jejího štěkajícího čtyřnohýho miláčka. Po snídani si napakujeme věci do auta, já sedám za volant a uháníme dál na sever směrem k Orlandu. Avšak hned v Miami nastane zajímavá událost.

V pohodě si řídím, dáváme pozor na cestu a v tom najednou přímo přede mnou nějakej blázen v autě začne kličkovat přes všechny pruhy zprava doleva a já nemám šajn, co se děje. Nejdřív si myslím, že je to někdo zfetovanej, nebo omámenej jinýma látkama a až později mi dochází, že ten chudák se snaží tímto manévrováním zastavit ten štrůdl aut jedoucí za ním. Když všichni postupně začnou zpomalovat, všimnu si nenápadnýho nápisu Sheriff na dveřích toho kličkujícího auta. A jakmile zastavíme úplně, obleje mě horko z toho, že ten kluk kovbojská zastavil celou tu kolonu kvůli mně, protože jsem hned první na řadě, asi 5 metrů za ním. Panebože, co jsme to provedli? Nebo spíš s kým si nás to spletli? Naštěstí se ukáže, že šerif nejde po nás, ale zastavil, aby z prostředního pruhu odstranil zbytky roztržené pneumatiky. Každopádně ten způsob jakým to udělá, není úplně ledajakej. Ten frajer prostě vykopne dveře svýho auta, odhodí pneumatiku ke krajnici, zatočí prstem a ukáže dopředu, jakože máme všeci opět zařadit jedničku a vystřelit odtud. To jak takový zastavování kolony v praxi vypadá je možný vidět na tomhle videu.

Na Palm Beach

Pak už je po cestě všechno v normálu a my se tak po krátké době dostáváme na Palm Beach. Převlečem se do plavek a konečně hurá do vody. Na to, že jsme na jedné z nejznámějších pláží světa nám to tu přijde

Lodí mezi aligátory, kteří nakonec nepřipluli

Ráno vstaneme, zabalíme si všecky věci a znovu vyrazíme na cestu. Jedem po neskutečně dlouhým mostě vedoucím snad přes celej oceán až do Visitor Centra národního parku Everglades. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v části, která dost dobře nejde prozkoumat autem ani pešky, koupíme si projížďku na lodi! Máme štěstí, loďka odjíždí asi za 5 min, takže my dva společně s postarším německým párem nasedáme do lodi a naše kapitánka nás proveze částí parku nesoucí jméno Ten Tousand Islands (deset tisíc ostrůvků). 

 Leteckej pohled na ostrůvky

Prvně zastavíme u hnízda, kde sídlí pták jménem Orlovec říční. Nadšeně si jej fotografujeme a doufáme, že

Přejezd na Floridu za úžasným západem slunce

Ráno vstanem a máme před sebou poměrně dlouhou cestu. Máme se dostat přes celou Georgiu až na Floridu do Tampa Bay, kde máme zabookovaný další ubytování. Jelikož strávíme na dálnici něco málo přes sedm hodin, nic moc zajímavýho se ten den nestane a nic moc extra nenavštívíme. Alespoň však doufáme, že nám dlouhej přejezd vynahradí krásy Floridy.

Jakmile přejedeme hranice Floridy, zastavujeme se ve Visitor Centru, kde dostaneme spoustu letáčků. Kluk, kterej tam pracuje si hned všimne znaku na mých kraťasech a ptá se mě, jestli jsem z Kansasu. Vysvětluju mu, že jsem tam studovala a on odpovídá, že zná Wildcats z fotbalu. A tak můžu být zase jednou pyšná na mou americkou alma mater. Pak se ho ptám na to, jestli jsou na Floridě v moři medúzy, protože mě tím pár lidí před odjezdem sem strašilo. Kluk mě ale uklidňuje, že tam medúzy moc nejsou, že už je větší hrozba, že potkáme žraloka. No zas tak moc mě ten frajer teda neuklidnil.

Sunshine skyway bridge přes záliv

Po cestě se aspoň zastavíme v obchoďáku, kde si Jirka koupí tři košile a já si odnesu hezkou vestičku. A tak spokojeně pokračujeme dál až do

Horolezecký výkony a zákaz vstupu bělochům

Ráno vyrazíme od babičky a jedem všema těma zamotanýma cestičkama kolem ohrad se zvířatama. Nevím, jak se to stalo, ale dva koňové jsou venku z ohrady a stojí mi přímo v cestě. A co víc, jsou nějací splašení. Docela se bojím, tak radši najedu autem na trávu a pomalu ty splašence objedu. Přece jenom, nemáme to auto pojištěný. Jedem do Great Smoky Mountains National Park a babička nám vysvětlí, proč se těm horám říká smoky (kouřové). Důvodem je, že tam často prší a voda se tak vypařuje z lesa, což vypadá, jako by se z něj kouřilo. Doufám, že nám tam zrovna pršet nebude. No a vzhledem k tomu, že u babičky nějak moc nefungoval internet, museli jsme plán cesty zařídit trošku jiným způsobem.

 

Dojeli byste podle toho někam?

Naší první zastávkou je místo, odkud podnikneme menší procházku za vodopády Laurel Falls. Trochu nás vystraší cedulky varující před

Johnny Cash, Jack Daniel a podnikavá babička

U Adama a jeho ženy se kvalitně nasnídáme vloček s mlíkem a plni energie vyrážíme. Naše první zastávka je v Nashvillu, městě hudby…hlavně té country! Něco pro mojí mámu. Když přijedem, tak samozřejmě nevíme, kde zaparkovat. Náhodou narazíme na poldu a ten nám poradí, ať zaparkujem na štěrku pod mostem, že to budeme mít zadarmo. Proč ne. Později však zjistíme, že to není úplně nejbezpečnější místo a okolo se potuluje spousta bezďáků a jiných sociálních případů. Hned vedle je totiž sociálka, takže se není čemu divit. Po prohlídce města naštěstí nacházíme naše auto v pořádku i se všema věcma uvnitř.

Johnny Cash - můj oblíbenej zpěvák

Centrum města je moc hezký, jako první jdeme k Walk of Fame (chodník slávy), kde jsou hvězdy se slavnýma jménama jako

Most přes řeku Ohio a Mamutí jeskyně bez mamutů

Ráno vstanem poměrně brzo, nasnídáme se citrónovýho dortíku, kterej je tam pro nás nachystanej, dáme si k tomu zelenej čaj a vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jedem jen chvilku a naše první zastávka je u mostu Big Four Bridge v Louisville. Je to starej ocelovej příhradovej most rozpínající se přes řeku Ohio a v jeho polovině vede hranice mezi státy Indiana a Kentucky.

The Big Four Bridge v celé své kráse

Pak se ještě procházíme ve Waterfront parku, kterej je moc hezky upravenej a je hned u řeky. Najdem tam i hezký hřiště s dřevěnýma zvířatama a já se rozhodnu

Řízeni v Chicagu, Indiáni v Indianapollis a spaní jako na zámku

Ráno se Jirka vzbudí asi v 5, protože teď by v Česku bylo okolo oběda, takže by měl být vzhůru a měl by jíst. Já spím jako špalek a dospávám včerejší noční balení kufrů. Nicméně okolo deváté se konečně vyhrabeme a jedeme metrem na stanici Bluemont a pak jdeme ještě asi 2 km pěšky do půjčovny aut Hertz. Za přepážkou je velkej černoch, kterej s náma zařizuje všechny papíry. Ptá se nás, jaký chceme pojištění. Nějaký minimální je za 14 dolarů na den, což by téměř zdvojnásobilo naše náklady na auto. A tak se na to vykašlem a žádý pojištění nekupujem. Neplatíme ani za dalšího řidiče, což znamená, že musí celou dobu řídit Jirka. Samozřejmě se budeme střídat a já se taky budu celou cestu modlit, ať se nám nic nestane. Jinak jsme bez jakýchkoli servítek takzvaně v prdeli.

      

Naše kárka                                                       Veselý řidič

                                                                                               

Dostaneme modrýho Hyundaye Accent a milej černoušek nám ještě ukáže jak se otvírá kufr, nádrž na benzín a hlavně jak se s tím automatem řadí. Asi za 5 min máme školení za sebou a jsme připraveni

Z venkova do velkoměsta aneb z Manhattanu rovnou do Chicaga

A je to tady. Pátek třináctýho a můj poslední den v Manhattanu a taky v Kansasu. Jsem trochu nevyspalá, jelikož včera jsem do dvou do rána balila, protože jsem to nějak podcenila. Musela jsem ještě do Recu, pozvat k sobě pár Čechů na česnekovou pomazánku a samý podobně důležitý věci. Za předpokladu, že se zabalím do hodinky, začnu s balením asi v 10 večer. Jenže si nějak neuvědomím, kolik krámů jsem za toho půl roku nashromáždila. 

 Poslední fotka s mýma posilkovýma parťákama

V pátek ráno se tedy slavnostně odhlásím z kolejí a dojdu k Vojtovi, kde nás nebere Joe, kterej je tak hodnej a hodí nás svým autem do Kansas City na letiště, odkud já a Vojta odlítáme a Martin s Vildou tam půjčujou auto. Po cestě v autě je ještě

Když ti Kansasskej vítr napne plachtu

Část naší skupiny ráno vstane, nasnídá se a zabalí si věci. Jelikož ostatní stále ještě vyspávají, uděláme si takovej malej veget u vyhaslího ohniště a užíváme si ranního slunce. Je to neskutečná pohoda...až na to, že docela fouká vítr a všechen písek mi padá do pusy a do očí. A tak si přikryju hlavu ručníkem a vegetím dál!

Ranní pohoda

Pak už je čas naskládat všechny věci do lodí a vyplout dál po proudu řeky. Počasí nám fakt vychází, svítí sluníčko a je teplo. Možná až moc, protože s sebou máme (teda měli jsme)

Sil už málo mám, tak nechte mě plout ... po Kansas River

Jednoho dne takhle ve Vildové hlavě vzniknul nápad půjčit si v univerzitním sportovním centru kanoe a vyrazit na nich splout Kansas River, která protéká naším milovaným Manhattanem. Já teda nejsem žádnej velkej vodák, nicméně do kánoí se rozdělíme po dvou lidech a já doufám, že chytnu někoho zkušenejšího než jsem já sama. A zadařilo se! Posádku naší lodě tvořím já a Vojta, kterej sedí na místě kormidelníka a já jako háček vepředu sice musím poslouchat, ale za to nemusím řídit tu naši bárku.

Nakládáme lodě a hurá na vodu

Naše rodinky jsou dokonce tak hodný, že vemou svoje auta, zapřáhnou za ně plechový lodě a dovezou nám je až do místa našeho startu, do městečka Ogden, odkud začíná naše plavba. Jakmile se nám podaří

Menhir, silný pivo a badmintonovej míček, to vše v Kansas City

Je neděle a začíná být hezký počasí, tak se rozhodneme nesedět v Manhattanu, kterej už máme stejně skoro celej prozkoumanej a vyrazíme na výlet do nejbližšího velkoměsta jménem Kansas City. Je to trošku zavádějící, ale Kansas City kupodivu neleží v Kansasu, jak by název napovídal, ale v sousedním státě Missouri. Naše posádka obsahující Alexe, Matěje, Vildu, Kamču a mě ráno sedá do auta patřícího klukům a vyráží na další cestu za dobrodružstvím. 

Naší první zastávkou je muzeum o první světové válce (National World War I Museum and Memorial). Nejprve se nadšeně fotíme s menhirem, kterej je zapíchlej přímo před muzeem. Pak už míříme dovnitř. Hned u vchodu si koupím pohlednici, pak zakoupíme vstupenky a dozvíme se nemilou novinu, že probíhá rekonstrukce výtahu v tom velkým menhiru a my tak nemůžeme nahoru na vyhlídku. Snažíme se je ukecat, že si to vyšlápnem po schodech, ale obsluha je neoblomná. To víte, když Amíci mají nějaký pravidla, tak se musej dodržovat!

 Výletníci před menhirem u muzea

Muzeum je to opravdu hezký, i když teda trošku smutný, jelikož je o válce. Vidíme několik modelů bojových lodi, letadel i ponorek, spoustu

Tulipánovej festival se Skotama, Indiánama a taky náma Čechama

Je sobota a plán na dnešní den je jasnej. Bonnie, americká maminka Barči, s kterou jsme již byli na výletě v hlavním městě Kansasu, nás vezme autem na další výlet. Tentokrát do malebnýho městečka jménem Wamego, kde se koná tulipánovej festival.

Tulipány kam se podíváš

Cyklovýprava za mrtvou rybou, želvou a obřím bezpečnostním přelivem

Vzhledem k tomu, že má být o víkendu hezky a  my bychom rádi poznali další krásy Mannhattanu a jeho okolí, rozhodneme se vyrazit na našich kolech k nedaleké vodní nádrži jménem Tuttle Creek. Je to docela velká vodní plocha (zhruba 50 km²) a slouží jako ochrana Mannhattanu před povodněma. Některý její prvky jsme dokonce probírali i ve škole, a tak je z toho zas takovej malej vodohospodářskej výlet!

 Cyklisti u obřího bezpečnostního přelivu

 

Sice jsme na cyklovýlet zvali spoustu lidí, vypadá to však zase jako výlet Čechů! Jedinej odvážnej, kdo se k nám přidává je

Hody hody doprovody dejte vejce malovaný!

Tuhle neděli se slaví v Manhattnu velikonoce a my si to rozhodně nemůžeme nechat ujít! Ba naopak, musíme ukázat Amíkům, jak se to dělá u nás. A tak ráno sednem do auta a jedeme do Wallmartu nakoupit suroviny na pečení velikonočního berana. Máme sice menší problémy s hledáním mouky, protože tady existuje jen jeden typ, ale to nás nemůže zastavit. Naopak! Dokonce se nám podaří najít i formu na berana! Nevypadá sice jako ta u nás a náš beran tudiž bude placatej, ale i tak to bude beran.

Beránčí hlava

Jakmile se vrátíme, začne u nás v apartmánu velká akce s názvem pečení. Naštěstí je nás hodně a tak nakonec

Kávu si osolím o trochu víc, jaderný zbraně a Santa Fe

Ráno vstanem a začínáme si uvědomovat, že tohle je poslední den naší skvělé výpravy. Je to trochu smutný, ale moc dlouho smutnit nevydržíme, protože o zábavu se ráno postará Adam. Chudák, ještě mírně rozespalej si totiž místo cukru do kafe nasype sůl a pozná to, až se napije.

Kuchyně našich hostitelů

Škoda, že naše cesta končí. Jsme už fakt sehraní, každej má v týmu nějakou funkci a tak už jsme zabalení raz dva a můžeme vyrazit na cestu. Ještě předtím však uděláme

Málem ztracená sváča, domky ve skalách a motající se blondýna

Ráno se nasnídáme, namažeme svačiny a můžeme vyrazit. Hned v první ostřejší zatáčce však najednou něco pleskne Vildovi do bočního skla. Chvíli na to tupě zíráme, až nám dojde, že je to Vildova svačina, kterou si zapomněl na střeše našeho vozu a měl takový štěstí, že si uši igelitovýho pytlíku přivřel do dveří, takže sváča nebyla ztracena, ale pouze pleskla o jeho okýnko. Jako památku na tuto událost jsme po zbytek dovolené měli na jednom okýnku mastnej flek!

Vildova svačinka za oknem

Ze sněžnicové výpravy rovnou do kádě s horkou vodou

Ráno se nasnídáme a pak se jdem naskládat před dům i s jeho majitelem a uděláme tak památeční fotku na naše společný nocování. Pak uděláme menší zastávku u silničního mostu, kde jsme si před pár dny schovali balíček, kterej s náma nesměl putovat do Utahu a pokračujem vstříc dalšímu národnímu parku.

Fotka s Mikem a jeho velkým dřevěným domem

Naším bodem zájmu je pro dnešek park jménem Black Canyon of the Gunisson. Nejdřív se zastavíme na jedné moc pěkné vyhlídce a pak už pokračujem do

Jízda smrti, kaňony a jízda smrti podruhé

Ráno vstaneme a vydáme se směrem do národního parku Canyonlands. Je tu však jeden problém a tím je neskutečná bolest, kterou mi způsobuje právě rostoucí osmička. Problém je však záhy vyřešen, protože Vojta má u sebe nějakej speciální prášek od bolesti. Je to sice trochu driák, avšak po chvilce o bolesti (a skoro ani o sobě) nevím. Trošku průser však je, že zrovna já řídím. Jsem po prášku ve velice uvolněné a mírně nezodpovědné náladě, avšak mám pocit, že řízení mi jde od ruky skoro jako bych se narodila s volantem v ruce. Spolujezdec Vojta si po chvíli všimne mýho tupě zírajícího výrazu, kterýmu se zasměje a nechá mě řídit dál. To mám ale důvěru.

Spokojený holky vzadu v autě s kytárou

Nakonec živí a zdraví dorážíme do Canyonlands (země kaňonů) a navštěvujeme nejvzdálenější bod parku, kterým je Grand View overlook (1853 m n. m.). Uděláme tam menší

Všude samý oblouky z písku a noc strávená ve srubu

Ráno se vzbudíme a autem jedeme jenom chviličku a už se objevujeme v Arches National Park. Arches znamená v překladu oblouky a je to opravdu příznačnej název, jelikož naše matka příroda v tomhle parku vytvořila pomocí eroze krásný scenérie v podobě obrovských oblouků z pískovce. Oblouky tady začaly vznikat už před 300 miliony let, kdy byla celá oblast zalita slanou voda. Ta se střídavě vypařovala a oblast byla znovu zaplavována, až z toho vznikly tyhle překrásný útvary.. 

Taková ta rodinná pohoda v autě

Naše první túra směřuje k tomu nejslavnějšímu oblouku, kterým je Delicate Arch. Pěší výlet je to docela dlouhej a asi tak v polovině potkáme

Colorado National Monument, stádo jelenů a thajská večeře

Když ráno vstanem, vemem zásoby jídla a jdeme se nasnídat k holkám, který už pro nás mají připravenou překapávanou kávu. No připadáme si jako v intercontinentálu. Po jídle vyrazíme k naší první zastávce, kterou je Colorado National Monument. Je to takovej malej park s různýma kaňonama, prohlubněma, dírama a skaliskama, takže je zase co obdivovat.

My s kaňonem v zádech

Sněhem nesněhem až k zamrzlým jezerům v Rocky Mountains

Ráno vstanem a co na nás nečeká. Z okna motelu máme nádhernej výhled na hory Colorada, který jsme včera díky tmě ani neviděli. Je to fakt hezký a tak s chutí pokračujeme do recepce na snídani, kde se pořádně natláskáme, aby nám to vydrželo na co nejdelší čas. Na cestu si ještě vemem sušenky s chedarem a burákovým máslem a alou na výlet. Teda ještě předtím musíme natankovat a já se chopím své oblíbené činnosti, a tou je umývání předního skla.

Když něco dělám, tak pořádně!

Při vstupu do národního parku Rocky Mountains koupíme Annual Pass za 80 dolarů, což je opravdu výhodná koupě. S tímhle pasem pak můžete cestovat po

Nejvyšší vrchol celé cesty a návštěva pivovaru Coors s ochutnávkou piv (mnoha piv)

Ráno se probudíme, nějak se vystřídáme v koupelně a dokonce dostanem od hostitelů kafe. Rozloučíme se s něma a vyrážíme na první atrakci, kterou jsou Garden of the Gods (Zahrada bohů). Všude okolo sebe vidíme červený skály a mezi nima i stejně červený domečky. Jsme z toho docela unešení a to ještě ani nevíme, co nás čeká další dny! Normálně tam na zemi rostou kaktusy, z čehož máme taky zážitek a všecko si pořád fotíme. 

První skupinová selfie!

Jak se procházíme dál, vidíme taky nějaký horolezce snažící se vyšplhat na vrcholky těchto špičatých červených skal a vypadá to docela nebezpečně. Taky slyšíme prazvláštní

Začíná Springbreak, tak hurá do Colorada!

Tak je to tady! Dlouho očekávaný jarní prázdniny neboli Springbreak jsou konečně tady a my tak můžeme konečně vyrazit za hranice našeho placatýho a poněkud nudnýho Kansasu! Plány máme velký, konec konců jsme se dokonce i několikrát sešli, abychom si ujasnili, kam pojedeme, kde budeme bydlet, kde půjčíme auto a tak. No a naše plánování se rozhodně vyplatilo, protože celej výlet se nesmírně vydařil.

 A teď to všechno nacpat do kufru

Je pátek odpoledne a jsou 3 hodiny. Naplánovaný bylo vyjet nejpozději ve 2, ale díky pár zmatkům teda vyjíždíme o něco později. A aby bylo všem jasný

Fake Patty´s Day aneb jedinej den v roce, kdy se může pít na ulici

Dlouho očekávaná oslava dne Sv. Patrika je tady! Já ji teda až tak neočekávám, protože myšlenka pití alkoholu od rána do večera mi zas nepřijde jako tak velká zábava. Nicméně tady v Manhattanu je to velká událost, dokonce se sem sjíždí studenti i nestudenti z různých končin. Sv. Patrik se normálně slaví 17. března, ale jelikož tou dobou zde budou týdenní jarní prázdniny, musí se to oslavit už teď, dokud jsou všichni ve městě. 

Všichni jsou v zeleným a všude je spousta lidí

Já se rozhodnu, že se rozhodně nebudu celej den jen poflakovat a popíjet, a tak ráno dělám věci do školy a pak jedu na kole nakupovat do Wallmartu. A musím říct, že je to teda pěkný šílenství. Cestou se mi motají všichni

Výlety za hranice možností (Kansasu) aneb Oklahoma City

Neplánovaný akce jsou ty nejlepší! A tohle je jedna z nich. V pátek jsme byli trochu zapařit a tak sraz v sobotu ráno na zastávce nemá úplně stoprocentní účast. Vlastně se tam sejdeme jen já a Vojta. A protože to vypadá, že kluci nepřijdou, rozhodnem se, že si pro ně dojdem. Když dorazíme k nim, oba ještě spí, ale jelikož jsou to hodní a poslušní hoši, tak po našem chvilce nalíhání vstanou a asi za 10 minut se vypraví a jedeme na snídani! Po snídani je nám k jídelně přistaveno auto, který si Vojta domluvil u svýho spolužáka. A tak naše čtyřčlenná posádka vyráží do Oklahomy!

Na cestě za dobrodružstvím

Hlavním účelem tohoto výletu je to, že se Vojta jede podívat na basketbalovej zápas NBA do Oklahoma City a my, ten zbytek, jsme se k němu jen přifařili, abychom se taky podívali

Nedělní odpoledne na Divokým Západě

Nědelní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy, ale rozhodně ne pro nás! My se totiž vydáváme společně s našima americkýma rodinkama na velkou akci, kterou je finále v rodeu. Jelikož jsme tu v Kansasu ve středobodu divokýho západu, nemůžeme si nechat takovou příležitost ujít. A dobře děláme. Máme z toho docela nevšední zážitek.

Celá soutěž začíná jak jinak než zpěvem americké hymny, jak tomu bývá na všech sportovních akcích a máváním amerických vlajek. Všichni v obecenstvu stojí a svorně zpívají hymnu, muži mají smeknuté klobouky a všichni se u toho hrdě drží za srdce. No prostě patos jako blázen. Pak následujou ještě nějaký kecy o tom, jak je USA skvělá země, vlastně nejlepší na světě, a kdesi cosi, což nám teda moc příjemný není, nicméně to přetrpíme.

 Hlavně ruku na srdce!

Pak následují, jak to tak u sportovních utkání bývá, reklamy. Akorát tady probíhají poněkud netradičním stylem a to tak, že holka

Taková vodohospodářská chvilka

Sice se veškerý popisovaný věci nestaly dneska, ale v průběhu celýho týdne, nicméně mají všechny stejnou tematiku, a to vodu.

Tak začneme zlehka. Hned v pondělí si mě učitel vybral, abych předvedla nějakej experiment v hodině hydrauliky. Nevím, proč zrovna já. Na tuhle hodinu nás chodí skoro 60 a on musí přijít zrovna ke mně. K jedinýmu cizincovi, u něhož je riziko, že nebude rozumět, co má dělat. Na vybranou stejně nemám a tak se ujímám plastové lžičky a kelímku a mým úkolem je roztočit lžičkou vodu v kelímku, což zvládám. Má to demonstrovat odstředivý čerpadlo, kdy ve středu kelímku je hladina nejníž a u okrajů zase nejvýš. No a tím ten skvělej pokus vlastně i skončí. Popravdě řečeno nevím, jestli byl úplně nutnej, ale budiž.

Water Treatment Plant - Úpravna vody

Ve středu jdeme na exkurzi do čistírny odpadních vod a taky do úpravny vod. Jsem nadšená! Aspoň se konečně podívám, jak se to dělá někde v cizině. Během cesty si musíme dělat

Čínská večeře a fotbalový utkání roku aka Superbowl!

Dneska jdeme poprvé s naší rodinkou do kostela. Probíhá tam akce jménem Chinese Dinner, což sice znamená čínská večeře, ale jdeme tam v čase oběda. Dostaneme tam kupu čínskýho jídla a všichni si moc pochutnáme. A proč zrovna čínská? No protože dnes je v podstatě něco jako čínskej silvestr a od zítřka, tj. 8. února tam začíná novej rok – rok rudé ohnivé opice. 

 St. Luke's Lutheran Church

No a abych se nějak vyjádřila ke kostelu. Ve srovnání s našima kostelama je to chudej příbuznej. Je to v podstatě jen velkej dům, kterej má vevnitř

Jak nás Čechy mají Amící rádi

Americkej táta od jednoho Českýho kluka Mildy pracuje na radnici a jednou z věcí, který obstarává je kontakt s partnerským městem. Možná jsem to ještě v žádným článku nenapsala, ale partnerský město Manhattanu jsou naše český Dobřichovice, což tady mimochodem neumí nikdo vyslovit. Lepší partnerský město, u kterýho by ještě víc šišlali, si fakt vybrat nemohli.

Na a tento pán pořádá každou první středu v měsíci takový setkání, kde se sejdou lidi, kteří prostě mají rádi Česko. Samozřejmě jsou vždycky strašně šťastní, když na tady tu schůzku dorazí i nějací Češi, a tak mu pro tentokrát uděláme radost a přijdem. K mýmu velkýmu překvapení tam potkám i Liz, která má zjevně Čechy taky v oblibě. Na začátku se všichni představíme a většina zúčastněných má nějaký kořeny v Česku nebo na Slovensku. Jeden pán dokonce mluví docela dobře slovensky. Valná většina z nich má ještě český příjmení. Jako třeba Janasek, Fiser, Lojka, ... Člověk si tam hned připadá jako doma.

Jednou ze zajímavých věcí, který se tu dozvíme je, že v Kansasu je město jménem Cuba, který bylo založený kolem roku 1870 a osídlili jej převážně čeští imigrati. Pořád je tam možný najít nějaký český tradice. Například tam v obchodě prodávají Jaternice a Kolaches (čti koláčis) a v ulicích můžete zaslechnout hrát polku. Kdyby si chtěl někdo počíst (anglicky) víc, tak tady je možnost. A ve sloupci napravo je možný si přečíst, kdo zrovna dělá starostu a další funkce na úřadě. Nepřipadnou vám ty příjmení povědomý? 

No a tahle socha stojíci v Cubě má vyobrazovat rodinu českých imigrantů, kteří právě vystoupili na vlakovém nádraží a mají objevit nový svět.

Památný kámen ve městečku Cuba

Upřímně řečeno celá schůzka je tak trochu o ničem, avšak všichni jsou z nás nadšení, že jsme přišli a chtějí, abychom něco řekli česky. Posílá se tam kuchařka s českýma a slovenskýma receptama v angličtině, pak se ještě debatuje o tom, že se chystá nějaký český festival, kde budou lidi v krojích a bude se pít pivo a budou se jíst Kolaches. Vrcholem setkání je však výstavka skla, kterou přiese jeden z účastníků. A to je teda neskutečný.

Ten pán to začne vytahovat jako nějakej poklad, kousek po kousku, každej pečlivě zabalenej. A že to taky poklad je! Skoro mě to dojme, když tam vidím tu krásu, nad níž se všichni Amíci rozplývají. Upřímně řečeno, tenhle typ skla vidím poprvé v životě a musím přiznat, že se za svou zabedněnost docela stydím. Lidi na druhým konci světa obdivujou něco, co nám leží pod nosem a většina z nás o tom nemá sebemenší tušení.

Výstavka českého skla značky Egermann

Takže musím přidat pár zakladních formací o tomto typu skla.

Unikátní výrobky jedinečné řady Egermann, jsou pojmenovány podle

Návštěva Kansaskýho muzea s mojí Malajskou spolubydlící

Na to, že je leden, tak je dneska strašně hezky a poměrně i teplo. Snažím se přesvědčit český holky, že někam vyrazíme, ale nějak se mi to nepovede. A tak když přijdu z oběda domů, potkám v kuchyni spolubydlící Cheryl lyn, která má taky chuť někam jít. A tak se domluvíme a společně vyrazíme do nedalekýho muzea Riley County. Jen taková vsuvka  - County je něco jako okres u nás v Česku. No a Manhattan leží právě v „okrese“ Riley.

Muzeum je to poměrně malý, ale zato docela zajímavý. Vstupný se neplatí, takže ani nemůžeme čekat nic ohromnýho. Každopádně si tam koupím svůj první pohled z USA, protože zatím nebyla možnost. Já vím, je to hrůza…první pohled skoro po třech týdnech.

No a vzhledem k tomu, že nějaký muzejní řeči by asi všechny nudily (a taky jsem se toho tam moc nedozvěděla :-D), tak bude tento článek spíš takovej obrázkovej.

Šicí stroj - Singrovka

Po cestě do muzea se ještě dovím spoustu zajímavých faktů o Malajsii - rodné zemi Cheryl lyn, což je vlastně mnohem naučnější než celý muzeum. No neva a teď už teda tom muzeu. Nejdřív si projdeme část se „starodávnýma“ domácíma spotřebičema. Celkově mám pocit,

Matěj má narozeniny a tajemství řeckých písmenek

Dneska má Matěj - jeden z českých kluků narozeniny. Má stejnou americkou rodinku jako já, a tak jsme pozvaní ještě společně s Aničkou a Alexem k nim na večeři. Kluci nás tam vemou autem, takže nemusíme řešit dopravu a navíc bude větší sranda!

Na véču si Matěj přál buffalo burgers. A tak je má mít. Howard nakoupil bizoní maso od místního farmáře, takže kvalita je zaručena. I když takovýhle věci normálně nejím, tohle mi fakt chutná. Kluci sní burgery dokonce tři, takže jim pak je trošku težko. No trošku...přijde mi, že zbytek návštěvy už jen tak mrtvě sedí v gauči a tráví tu spoustu jídla, a občas to proloží takovým tím přejezeným škytnutím :-D

Bizoní hamburgery

Nakonec to všecko ještě zaplácnem koláčem Key Lime Pie, kterej je dělanej z limetky. Kdyby měl někdo zájem si tenhle koláč upíct doma, nebo třeba kdyby měl někdo zájem ho upíct pro mě, tak tady je odkaz na recept od

Vačice u sportovního centra a vše o něm (ní)

Dneska se konečně poprvé dostávám do univerzitního sportovního centra. Oficiálně se jmenuje Recreactional center, ale my mu zkráceně říkáme Rec. Máme ho asi 5 minut pěšky od domu a všechno tam máme zadarmo! No zadarmo, je to placený z vysokýho školnýho, ale to my platit nemusíme, takže pro nás opravdu zadáčo. Takže to tak vidím, že tam budu každej druhej den. Takových příležitostí už v životě moc mít nebudu.

Recreational center v celé své kráse

Otvírací hodiny jsou následující:

První den ve škole aneb seznamte se, co a s kým budu studovat

Nadešel můj první den školy. Ráno si radši přivstanu a vyrazím zavčas. V kabelce mám mapku kampusu, protože se tady zatím fakt neorientuju a myslím, že budu nucena ji použít. 

Nakonec budovu College of Engineering najdu poměrně snadno a už mi zbývá jen najít třídu. Potřebuju číslo 2144. Kroužím po celým patře, kde jsou dveře očíslovaný stylem, že někdo v podnapilým stavu šel a přiřazoval sousedícím dveřím různý čísla. No prostě není v tom žádná souslednost. Nakonec třídu objevím a říkám si, jak jsem tady brzo. Asi 8 min před začátkem. Zas tak brzo to ale není, protože ve třídě už všichni jsou. Že by tady všichni chodili tak načas? Za chvíli dorazí i profesor a my tak můžem začít hodinu.

Nová část naší fakulty - tady se bude studovat

Moje první dojmy jsou takový, že jsem nerozuměla úplně

Výlet do země Oz a hlavního města Kansasu

Dnes je pondělí a měla by začít škola. Jenže je tady státní svátek, takže ta nepříjemná událost je odložena až na úterý. Slaví se totiž Martin Luther King, Jr. Day, který má připomínat narození Martina Luthera Kinga. Slaví se každoročně vždy třetí pondělí v lednu, což je právě okolo jeho narozenin, které byly 15. ledna. Martin Luther King byl hlavním mluvčím v hnutí za občanská práva, kde úspěšně protestoval proti rasové diskriminaci. Státní svátek se začal slavit krátce po jeho zavraždění v roce 1968 a prezident Ronald Reagan jej oficiálně uznal roku 1983. Tak a to by asi o historii stačilo.

Martin Luther King s americkou vlajkou v pozadí

A vzhledem k tomu, že máme celej den volno, rozhodnem se využít nabídky jedné z našich amerických rodin a jedeme s něma na výlet. Bonnie nás vezme autem do

Zelňačka a Becherovka s americkou rodinkou

Jak už jsem se několikrát zmínila, máme tady něco jako americkou rodinku. Hlavními strůjci tohoto projektu jsou manželé Liz a Howard. Ti už se takhle o český děti starají přes dvacet let a mají doma dokonce vystavený čestný poděkování a medaili za zásluhy od ČVUTu. Je to fakt chvályhodný, že někdo něco takovýho dělá. Mají dům plnej pohlednic z Česka, různých naučných publikací jak o Česku, tak o Slovensku a jde vidět, že už nějakej pátek mají co dočinění s Čechama. V ČR byli několikrát, mají procestovanou téměř celou republiku včetně Prahy, Olomouce, Pardubic nebo dokonce Krnova. 

Howard a Liz nás dětí tento rok mají dokonce 5. Už od minulýho semestru se starají o dva český kluky Alexe a Matěje, od tohoto semestru vemou pod svoje ochranný křídla ještě nás tři holky. Mě, Juditu a Aničku. Obě holky jsou Slovenky, ale studujou na VŠE v Praze. No a tuhle neděli jsme k nim my nově příchozí pozvaný na večeři. Domluvíme se, že pro ně uvaříme nějaký typický jídlo.

Judita, Liz a já u plotny

Nejdřív nás Liz vyzvedne u kolejí a jedem nakoupit všechny potřebný suroviny do Walmartu. Rozhodnem se pro

Chodec exotem a večerní basketbalovej zápas

Je sobota. A to znamená, že od menzy jede zadarmo autobus do Walmartu! Jo, není to nic extra, ale když tady člověk nemá auto, tak vezme za vděk čímkoli. Všechno je tady totiž strašně daleko. Nejbližší velkej obchod je skoro hodinu pěšky. 

Když už jsme u těch vzdáleností, tak všechno je tady poněkud megalomanský. Oproti Evropě, kde je nahuštěnej jeden baráček na druhým, tak tady je na všechno místo. Ještě jsem neviděla panelák (kromě kolejí), nebo něco podobnýho. Každá rodinka tady má svůj domek a k němu i docela velkej pozemek. Takže i relativně malý město je roztáhlý po velkým území. A to je asi důvod, proč tady má každej auto a řídit zde legálně můžete už od 16 let. 

Hromadná doprava tady prakticky neexistuje. Po městě jezdí jen takovej mikrobus, kterej jezdí v hodinových intervalech, což je na naše poměry hrozná doba. Než abych na něj čekala, radši jdu všude pěšky. No a proč by tady lidi taky jezdili tím pitomým autobuskem, když koupí litr benzínu za směsných 10 Kč? Navíc všude je spousta parkovišť, takže si zastaví téměř u dveří.

Místní autobus -  vleze se do něj asi 15 až 20 lidí

No a tím se dostávám k další polemice a to o tom, že to tady vůbec není uzpůsobený pro chodce. Chodníky jsou jen podél těch nejhlavnějších silnic, takže musíte chodit tudy. Když si chcete projít nějakou menší uličku, tak musíte

Kecy v kleci a zrzavý pozdrav z Čech

Ráno jdem s holkama na nějakou přednášku týkající se práce v USA. Dovíme se zde spoustu užitečných informací, třeba to, že se studentským vízem F1  tady můžeme pracovat pouze na univerzitním kampusu a to maximálně 20 hodin za týden. Až budeme mít nabídku k práci, tak si můžeme jít vyřídit social security number, který je nezbytný k tomu, aby nás mohli legálně zaměstnat v USA. Kvůli tomuhle číslu budeme muset jet někam za město, kde to navíc budou vyřizovat přes 3 týdny. Tak to aby člověk našel něco co nejdřív, jinak to snad ani nebude mít cenu. Další zajímavou věcí je, že tady neuspějete s normálním CV, ale musíte mít něco, čemu se říká resumé. Podle mě je to skoro to stejný, s tím rozdílem, že tam nesmíte uvádět věk ani fotografii.

Velkým pozitivem této přednášky je, že na konci zase dostaneme fialový trička. Sice jsou trošku větší, ale na spaní dobrý. A po cestě domů se mi podaří vyfotit veverku, kterých tady běhá spousta a vůbec nejsou tak plachý jako v Česku.

 Jedna z triliónu veverek

Aby těch schůzek nebylo málo, rozhodnem se jít večer ještě na přednášku týkající se bydlení. Upřímně nedozvíme se nic zajímavýho. Moje očekávání bylo, že nám třeba řeknou, kam se schovat, kdyby přišlo tornádo nebo něco podobnýho. Ale to oni ne. Místo toho tlachají o

Hraní bowlingu a nějaký fakta o škole

Začínám se vyrovávat s časovým posunem a taky je čas na první skypování. Všichni jsou strašně zvědaví, jaký to tady je, s kým bydlím, jaký je počasí, jestli všemu rozumím a podobně. Takže skypuju téměř celej den. Mezitím chodím na jídlo do místní menzy, která se jmenuje Derby. Máme tady totiž zaplacených 20 jídel týdně a menza je od našeho bydlení asi 15 až 20 minut pěšky. Takže mám pocit, že celej den jen chodím na jídlo a z jídla.

Během dne udělám taky jednu velmi pozitivní věc, a to, že si vylepím ke své posteli dvě fotky, který jsem si dovezla s sebou. Tak a od teď tady budem spolu!

Můj fotokoutek

Večer máme zase program pro mezinárodní studenty a tentokrát to je hraní bowlingu zdarma. V jedné z univerzitních budov se v podzemí náchází asi 10 bowlingových drah. Přijdou mi docela kvalitní  a stále tak nějak nechápu, jak může být

Večeře s tombolou a představení osazenstva našeho bytu

Jen tak na úvod, s tím spaním to zase až tak slavný nebylo. V noci jsem se probudila asi osmkrát, což se mi snad za celej život ještě nestalo. Naivně jsem si myslela, že jet lag se mě týkat nebude, ale to jsem se pěkně spletla. Holt posun časových pásem mi poněkud narušil můj denní režim.

Ráno se teda musím nějak vzbudit a jít na další přednášky do školy. Zezačátku nám povídají něco o vízech, pak si jdu nechat vyrobit školní kartu a pak ještě musíme do místního zdravotního centra vyplnit nějakej papír, že nemáme tuberkulózu. Naštěstí nejsme odnikud z Asie, takže se nemusíme nechat na tuberkulózu testovat. To by nás totiž stálo asi 90 dolarů. Zajímavý je, že to zdravotní centrum je univerzitní, to znamená pro studenty. Nikdy jsem neslyšela o tom,že by univerzita měla svou malou nemocnici s nejmodernějším vybavením a vlastní lékárnou. Není to první věc, které se tady divím a hádám, že ani ne poslední.

Pak si ještě vyslechnem nějaký další přednášky a taky se jdeme podívat na takovej menší veletrh, kterej se koná ve škole. Jsou tam různý stánky, kde nabízí bankovní účty, mobilní tarify a spoustu dalšího. Výhodou je, že skoro u každýho stánku člověk něco dostane, takže odcházíme bohatší o

Setkání s Československou osádkou a kývací tanec

Ráno musím vstávat kolem páté. Moje nová rodinka mě totiž veze do školy, kde nám začíná Orientation week (týden, kdy se máme zorientovat v novým městě a hlavně škole :-D). Sice to začíná až v 9, ale vzhledem k tomu, že Kansas City a Manhattan jsou od sebe vzdélený přes 200 km, musíme vyrazit dřív. 

Když si to tak frčíme po dálnici, je ještě tma a já pořád nějak nechápu, že jsem v USA. I když nějaký změny tady určitě jsou. Dálnice rozhodně není sámá díra, ani žádná uzávěrka, svištíme si to pořád rovně bez sebemenších zatáček a cestou vidím spoustu typických amerických trucků.

 Aut s velkým čumákem tu jezdí fakt hodně

Zhruba v půlce cesty mě Kaye předá své mamce Liz a jejímu manželovi Howardovi, kteří teď budou mojí "rodinou" tady v USA. Po cestě se dost bavíme a všichni jsou na mě strašně hodní. Před devátou přistaneme před školou, kde už na mě čeká

S Aviciim až za oceán

Tak je to tady. Den odjezdu. Začátek byl teda pro nás s Jirkou hodně smutnej, ale naštěstí existuje skype a podobný věci, takže budeme pořád v kontaktu. A cestou jsem vlastně ještě přišla na to, že je krásný když vám někdo chybí a ještě krásnější, když někomu chybíte vy. To znamená, že se máte fakt rádi. Mnohem horší by bylo, kdyby se nám nestýskalo.

No a tak byl snad jakž takž zažehnán prvotní smutek. A tak sedím sama na letišti a najednou zjišťuju, že můj let do Stockholmu má skoro hodinu zpoždění. To to začíná. Jen doufám, že to tak nebude pokračovat. Nakonec až o půl 12 nasedám do letadla. Mám místo v uličce vedle jedné starší paní a malé holky, který vedou poměrně zajímavej rozhovor. Paní na holčičku mluví česky, a ta jí odpovídá švédsky. No chudák dítě, musí být úplně zmatený.

Ve Stockholmu mám nakonec poměrně dost času. Dokonce si stihnu koupit pohled a udělat Check-in na poslední let (což mi mimochodem zachrání kůži). Pak ještě mírně šaškuju před vstupem do

Stručnej úvod o mým plánovaným studiu v USA

Tak nějak nikde ve svých článcích jsem nezmínila, že odjíždím studovat na půl roku do Ameriky. Jo, proto ta rozlučka! Tak aby následující příspěvky nebyly tak úplně vytržený z kontextu dosavadního dění, tento článek by měl leccos osvětlit.

Ve škole mě vybrali ke studiu v USA, konkrétně na Kansas State University. Já vím, není to žádnej Harvard ani Stanford, ale  je to škola v USA, tak doufejme, že bude kvalitní. A kam že vůbec jedu? Do Manhattanu! Nelekejte se…není to čtvrť v New York City, ale poklidný městečko ve státě Kansas. Tak teď něco o něm.

Stát ležící přímo uprostřed USA

Borovička + tři bukvice = povedená rozlučka

Tak je tady konečně pátek. Ráno dělám zkoušku z hydrauliky a tím pádem mám všechny zkoušky za sebou a najednou mi začíná docházet, že v neděli odjíždím. Celej minulej týden jsem měla každej den zkoušku, což sebou neslo i dost stresu a učení se na další den, takže mi můj odjezd ani nepřišel na mysl. 

Když je teda po všem a já jdu ze školy domů tak přemýšlím, co ještě dnes musím zařídit. O půl čtvrté mám sraz s Jirkou ve Staropramenu a jdem nakoupit nějaký piva na dnešní rozlučku. Pak ještě musíme honem do Kauflandu nakoupit nějaký suroviny na pomazánky, který chcem udělat jako takový malý pohoštění. Takže práce fůra a času málo … No a proto se dostáváme na Strahov, kde se moje rozlučka má konat, asi minutu před oficiální začátkem. Dva lidi už tam dokonce jsou! Hnedka začnem mazat pomazánky a lidi přicházej docela na čas. Zábava je v plným proudu, hraje se fotbálek a různě se klábosí (jak by řekl Dan :-D). Něco po desáte však už někteří musí jít a tak se ještě rozhodnu rychle zorganizovat, abychom se společně vyfotili. Jen díky tomu, že klukovi, kterej nás fotí to nejde, tam v poslední sekundě stačí vběhnout i právě přijetivší Adéla. Táhla se sem chuděra až z Mnichova, kam přijela teprve v neděli a v pátek hned musí zase zpátky. Takže máme krásnou fotku, kterou Karel trefně nazval kolektivní blaho Tak tady je.

  Hromadná fotka Téměř všech zúčastněných

Na rozloučenou taky dostanu spoustu dárků, který jsem vůbec nečekala a mám z nich obrovskou radost. Jsou to samý praktický dárky jako