neděle 22. května 2016

Cypřiše v národním parku Congaree

Ráno vstaneme, rozloučíme se s Tiffany a jako poděkování jí předáme český piva. Sice jsme je koupili v Americe, ale kdo by se tahal s kartónkem pivek až z dalekýho Česka, že jo. Navlečem si plavky, a jdem si zaplavat k blízké pláži. No jdem si zaplavat...Jirka si jde zaplavat a já beznadějně stojím na písku, před očima včerejší vyvrženou medúzu. Popravdě řečeno kvůli tomuhle stvoření se mi do vody vůbec nechce. Jirka mě sice přesvědčuje, že on sám už tam plave nějakou chvilku a zatím žádnýho mořskýho živočicha nepotkal, nicméně já mu stejně nevěřím a vyčkávám na souši. 

Jedno z dnes navštívených míst

Když jde okolo pár místních usedlíků, neváhám ani minutu a jdu se jich zeptat, jak to tady s těma medúzama vlastně je. Přesvědčí mě, že tady

sobota 21. května 2016

Vesmírná stanice, volně lezoucí želva a setkání s Čechem, to vše na Floridě

Ráno vstanem a dostanem od milýho Indíka míchaný vajíčka a opečenej chleba k snídani. No spíš od jeho ženy, která neumí anglicky, tak se s náma ani nemůže bavit, zato obskakovat nás musí pořád. Je to takový staromódní manželství, kde chlap vydělává na živobytí a žena obstarává domácnost. Je to taková pravá indická žena. Chuděra.

Abychom nějak využili krásnýho apartmánu, v kterým bydlíme, rozhodneme se jít si ráno zaplavat do nádhernýho bazénu, kterej k domu náleží. Apartmán se nachází ve zvláštním areálu domů, kde lidi mají společnej bazén, posilku, prádelnu a tak. Celej areál je oplocenej, aby se tam nedostali ostatní lidi a vjezd je povolenej jenom na čipovou kartu a heslo. Docela dobrej systém sdílené ekonomiky, kdy si aspoň každej nemusí stavět svůj vlastní bazén. Místní lidi v bázénu nejsou, jelikož když to má člověk doma, tak mu to asi není tak vzácný, a tak máme bazén sami pro sebe. Užijeme si to do poslední kapky.

 Bazén u našeho domácího

Pak už naše auto míří ven z Orlanda směrem na Cape Canaveral, kterej je slavnej především díky

pátek 20. května 2016

Plantán, kvajáva, hurikán a jiný neštěstí

Ráno dostaneme od hostitelky na snídaní míchaný vajíčka s opečeným toastem, což nás nebudem si lhát, docela potěší a jsme tak schopni odpustit jí jejího štěkajícího čtyřnohýho miláčka. Po snídani si napakujeme věci do auta, já sedám za volant a uháníme dál na sever směrem k Orlandu. Avšak hned v Miami nastane zajímavá událost.

V pohodě si řídím, dáváme pozor na cestu a v tom najednou přímo přede mnou nějakej blázen v autě začne kličkovat přes všechny pruhy zprava doleva a já nemám šajn, co se děje. Nejdřív si myslím, že je to někdo zfetovanej, nebo omámenej jinýma látkama a až později mi dochází, že ten chudák se snaží tímto manévrováním zastavit ten štrůdl aut jedoucí za ním. Když všichni postupně začnou zpomalovat, všimnu si nenápadnýho nápisu Sheriff na dveřích toho kličkujícího auta. A jakmile zastavíme úplně, obleje mě horko z toho, že ten kluk kovbojská zastavil celou tu kolonu kvůli mně, protože jsem hned první na řadě, asi 5 metrů za ním. Panebože, co jsme to provedli? Nebo spíš s kým si nás to spletli? Naštěstí se ukáže, že šerif nejde po nás, ale zastavil, aby z prostředního pruhu odstranil zbytky roztržené pneumatiky. Každopádně ten způsob jakým to udělá, není úplně ledajakej. Ten frajer prostě vykopne dveře svýho auta, odhodí pneumatiku ke krajnici, zatočí prstem a ukáže dopředu, jakože máme všeci opět zařadit jedničku a vystřelit odtud. To jak takový zastavování kolony v praxi vypadá je možný vidět na tomhle videu.

Na Palm Beach

Pak už je po cestě všechno v normálu a my se tak po krátké době dostáváme na Palm Beach. Převlečem se do plavek a konečně hurá do vody. Na to, že jsme na jedné z nejznámějších pláží světa nám to tu přijde

čtvrtek 19. května 2016

Lodí mezi aligátory, kteří nakonec nepřipluli

Ráno vstaneme, zabalíme si všecky věci a znovu vyrazíme na cestu. Jedem po neskutečně dlouhým mostě vedoucím snad přes celej oceán až do Visitor Centra národního parku Everglades. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v části, která dost dobře nejde prozkoumat autem ani pešky, koupíme si projížďku na lodi! Máme štěstí, loďka odjíždí asi za 5 min, takže my dva společně s postarším německým párem nasedáme do lodi a naše kapitánka nás proveze částí parku nesoucí jméno Ten Tousand Islands (deset tisíc ostrůvků). 

 Leteckej pohled na ostrůvky

Prvně zastavíme u hnízda, kde sídlí pták jménem Orlovec říční. Nadšeně si jej fotografujeme a doufáme, že

středa 18. května 2016

Přejezd na Floridu za úžasným západem slunce

Ráno vstanem a máme před sebou poměrně dlouhou cestu. Máme se dostat přes celou Georgiu až na Floridu do Tampa Bay, kde máme zabookovaný další ubytování. Jelikož strávíme na dálnici něco málo přes sedm hodin, nic moc zajímavýho se ten den nestane a nic moc extra nenavštívíme. Alespoň však doufáme, že nám dlouhej přejezd vynahradí krásy Floridy.

Jakmile přejedeme hranice Floridy, zastavujeme se ve Visitor Centru, kde dostaneme spoustu letáčků. Kluk, kterej tam pracuje si hned všimne znaku na mých kraťasech a ptá se mě, jestli jsem z Kansasu. Vysvětluju mu, že jsem tam studovala a on odpovídá, že zná Wildcats z fotbalu. A tak můžu být zase jednou pyšná na mou americkou alma mater. Pak se ho ptám na to, jestli jsou na Floridě v moři medúzy, protože mě tím pár lidí před odjezdem sem strašilo. Kluk mě ale uklidňuje, že tam medúzy moc nejsou, že už je větší hrozba, že potkáme žraloka. No zas tak moc mě ten frajer teda neuklidnil.

Sunshine skyway bridge přes záliv

Po cestě se aspoň zastavíme v obchoďáku, kde si Jirka koupí tři košile a já si odnesu hezkou vestičku. A tak spokojeně pokračujeme dál až do

úterý 17. května 2016

Horolezecký výkony a zákaz vstupu bělochům

Ráno vyrazíme od babičky a jedem všema těma zamotanýma cestičkama kolem ohrad se zvířatama. Nevím, jak se to stalo, ale dva koňové jsou venku z ohrady a stojí mi přímo v cestě. A co víc, jsou nějací splašení. Docela se bojím, tak radši najedu autem na trávu a pomalu ty splašence objedu. Přece jenom, nemáme to auto pojištěný. Jedem do Great Smoky Mountains National Park a babička nám vysvětlí, proč se těm horám říká smoky (kouřové). Důvodem je, že tam často prší a voda se tak vypařuje z lesa, což vypadá, jako by se z něj kouřilo. Doufám, že nám tam zrovna pršet nebude. No a vzhledem k tomu, že u babičky nějak moc nefungoval internet, museli jsme plán cesty zařídit trošku jiným způsobem.

 
Dojeli byste podle toho někam?

Naší první zastávkou je místo, odkud podnikneme menší procházku za vodopády Laurel Falls. Trochu nás vystraší cedulky varující před

pondělí 16. května 2016

Johnny Cash, Jack Daniel a podnikavá babička

U Adama a jeho ženy se kvalitně nasnídáme vloček s mlíkem a plni energie vyrážíme. Naše první zastávka je v Nashvillu, městě hudby…hlavně té country! Něco pro mojí mámu. Když přijedem, tak samozřejmě nevíme, kde zaparkovat. Náhodou narazíme na poldu a ten nám poradí, ať zaparkujem na štěrku pod mostem, že to budeme mít zadarmo. Proč ne. Později však zjistíme, že to není úplně nejbezpečnější místo a okolo se potuluje spousta bezďáků a jiných sociálních případů. Hned vedle je totiž sociálka, takže se není čemu divit. Po prohlídce města naštěstí nacházíme naše auto v pořádku i se všema věcma uvnitř.

Johnny Cash - můj oblíbenej zpěvák

Centrum města je moc hezký, jako první jdeme k Walk of Fame (chodník slávy), kde jsou hvězdy se slavnýma jménama jako

Most přes řeku Ohio a Mamutí jeskyně bez mamutů

Ráno vstanem poměrně brzo, nasnídáme se citrónovýho dortíku, kterej je tam pro nás nachystanej, dáme si k tomu zelenej čaj a vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jedem jen chvilku a naše první zastávka je u mostu Big Four Bridge v Louisville. Je to starej ocelovej příhradovej most rozpínající se přes řeku Ohio a v jeho polovině vede hranice mezi státy Indiana a Kentucky.

The Big Four Bridge v celé své kráse

Pak se ještě procházíme ve Waterfront parku, kterej je moc hezky upravenej a je hned u řeky. Najdem tam i hezký hřiště s dřevěnýma zvířatama a já se rozhodnu

neděle 15. května 2016

Řízeni v Chicagu, Indiáni v Indianapollis a spaní jako na zámku

Ráno se Jirka vzbudí asi v 5, protože teď by v Česku bylo okolo oběda, takže by měl být vzhůru a měl by jíst. Já spím jako špalek a dospávám včerejší noční balení kufrů. Nicméně okolo deváté se konečně vyhrabeme a jedeme metrem na stanici Bluemont a pak jdeme ještě asi 2 km pěšky do půjčovny aut Hertz. Za přepážkou je velkej černoch, kterej s náma zařizuje všechny papíry. Ptá se nás, jaký chceme pojištění. Nějaký minimální je za 14 dolarů na den, což by téměř zdvojnásobilo naše náklady na auto. A tak se na to vykašlem a žádý pojištění nekupujem. Neplatíme ani za dalšího řidiče, což znamená, že musí celou dobu řídit Jirka. Samozřejmě se budeme střídat a já se taky budu celou cestu modlit, ať se nám nic nestane. Jinak jsme bez jakýchkoli servítek takzvaně v prdeli.

      
Naše kárka                                                       Veselý řidič
                                                                                               
Dostaneme modrýho Hyundaye Accent a milej černoušek nám ještě ukáže jak se otvírá kufr, nádrž na benzín a hlavně jak se s tím automatem řadí. Asi za 5 min máme školení za sebou a jsme připraveni

sobota 14. května 2016

Z venkova do velkoměsta aneb z Manhattanu rovnou do Chicaga

A je to tady. Pátek třináctýho a můj poslední den v Manhattanu a taky v Kansasu. Jsem trochu nevyspalá, jelikož včera jsem do dvou do rána balila, protože jsem to nějak podcenila. Musela jsem ještě do Recu, pozvat k sobě pár Čechů na česnekovou pomazánku a samý podobně důležitý věci. Za předpokladu, že se zabalím do hodinky, začnu s balením asi v 10 večer. Jenže si nějak neuvědomím, kolik krámů jsem za toho půl roku nashromáždila. 


 Poslední fotka s mýma posilkovýma parťákama

V pátek ráno se tedy slavnostně odhlásím z kolejí a dojdu k Vojtovi, kde nás nebere Joe, kterej je tak hodnej a hodí nás svým autem do Kansas City na letiště, odkud já a Vojta odlítáme a Martin s Vildou tam půjčujou auto. Po cestě v autě je ještě