neděle 20. září 2015

Největší pivní svátek světa a Áďa v dirndlu

Ráno se vzbudím a Áďa ještě spí. Na tom by zas nebylo nic tak divnýho, avšak spí ještě celou půlku dopoledne, což už trochu divný je. Když se vzbudí, tak mi oznámí, že jí není moc dobře. Asi jsme to s tím naším Alpským upršeným výletem trochu přehnaly. No není se čemu divit, za ty dva dny jsme ušly přes 40 km v horách a nejednou jsme zmokly. 

Já dostanu za úkol udělat sladkou rýži na brzskej oběd a tak se do toho pouštím. Za chvilku to mám hotový, takže to jenom slupnem  a můžem vyrazit do města na Oktoberfest. Původně jsem tam jít nechtěla, protože pivo vůbec nepiju, ale jak jsem včera viděla všechny v krojích, tak si říkám, že si tak velkou událost s tak skvělou atmosférou nemůžu nechat ujít.
Právě dovezli sudy s pivem

Kolem dvanácté dorazíme na Oktoberfest. Jsem docela nadšená ze všech těch

sobota 19. září 2015

Mokrá soutěska, ztraceni v Aplách a projížďka v olympijským bobu

Ráno vstanem docela brzo. Vypadá to, že bude hezky a tak chcem co nejdřív vyrazit na cestu. Ještě nás napadne vyfotit se s Ludwigem, ať na něho máme taky aspoň nějakou památku. Jako nejvhodnější místo zvolíme balkón, odkud je krásnej výhled na Alpský vrcholky. No není tohle bydlení snů? Takovej pohled asi nikdy neomrzí.

S naším couchsurfingským hostitelem

Vydáme se teda pěšky k Riesersee, což je taky docela velký jezírko. Na kraji vidíme právě se oblíkajíc starší paní, která si zřejmě byla

pátek 18. září 2015

Výlet do Garmische, igeliti v Alpách a klobásky pro vegetariána

Ráno je teda pekelný. Jsme úplně nevyspalý, ale nějak se teda proberem a vyrazíme na metro. A zrovna když si kupuju lístek, tak si vzpomenu, že nemáme velice důležitej papírek, kde máme číslo na našeho hostitele Ludwiga (o něm později) a všechny ostatní informace, bez nichž by se výlet nemohl uskutečnit. Áďa proto rychle běží zpátky do pokoje a já jen s napětím sleduju její cestu, jak se na chodbě a pak i v pokoji rozsvěcuje světlo a pak zase zhasíná. Naštěstí přiběhne vcelku rychle a tak naskakujem do právě odjíždějícího metra. 

Hostitel Ludwig – to je jeden kluk, kterej je na webu Couchsurfing, kde jsem zaregistrovaná i já. Tato stránka sdružuje lidi, kteří nabídnou ve svým bytě místo na přespání zadarmo někomu cizímu a naoplátku zase někam můžou vyjet a u někoho přespat. Je to zábavnej a taky nejlevnější způsob cestování.

Na autobusáku ihned zmerčíme náš bus, ukážem lístky a už se hrnem nahoru, abychom se mohly vyvalit do sedaček. Náš plán

čtvrtek 17. září 2015

Cesta do Mnichova, Ruská kámoška a prokecaná noc

Sotva jsem se vrátila domů z cyklodovči, čekalo na mě další dobrodružství v podobě návštěvy mojí kamarádky Adély v Mnichově. Áďa tam pracuje v lékárně a už delší dobu jsme měly domluvený, že to tam za ní přijedu omrknout. Ani jsem si nestihla vybalit věci ze skončené dovolené a už jsem měla vyrážet na další. A to byl důvod, proč jsem na cestu nebyla zrovna moc připravená. Asi dva dny před odjezdem jsem zjistila, že autobusy do Mnichova jsou docela drahý, a tak jsem se začla poohlížet po nějakým Blablacaru. (Blablacar je služba, kdy se s někým můžete svízt (nebo naopak někoho svízt) a ušetřit tak náklady na cestování.) 
 Inter Apotheke, kde pracuje Adéla

Ve středu večer jsem se teda domluvila s jedním Němcem, že mě sveze do Mnichova. Ve čtvrtek ráno jej teda čekám na Hradčanské a dozvídám se, že v autě s ním nepojedu sama a že je nás dokonce

sobota 12. září 2015

Poslední den výpravy a finální shrnutí cesty

A protože závěr patří mistrům, rozhodla jsem se přenechat finální článek výpravy z Česka až k moři mýmu nejmilovanějšímu spolucestovateli. Tak Jirko, je to tvoje!

Poslední pošahaná fotka.

14 dní na kole, spaní ve stanu a to často nadivoko, 950 km v nohách, věčné hledání toalety a jen asi 5 krát teplé jídlo během celé cesty. Možná si říkáte, co je to

pátek 11. září 2015

Benátky, incident s Černochama a romantický gondoly

Ráno se spakujem a jako první vyrazíme na vlakový nádraží. Chybí v něm však klasický český pokladny a stojí tam jen nějaká chytrá mašinka. Snažíme se do ní nacvakat, odkud kam chceme jet, ale jaksi nás to neposlouchá. Vlastně vůbec to nereaguje na jakýkoli naše pokyny. Naštěstí se v budově za chvíli objeví mladej kluk a tak se ho hned ptám, jak to funguje. Odpoví mi, že to vlastně vůbec nefunguje a lístky se prodávají v místní nádražní hospodě, která je hned naproti. To je teda systém jak bejk. A to jsem si zprvu myslela, jak jsou ti Italové napřed.

 Italský nádraží po ránu


Pak už jdem čekat na druhej perón a pro ukrácní dlouhé chvíle si vytáhnem

čtvrtek 10. září 2015

Vyhazov z pláže, zapomenuté klíče a jsme bez kol!

Jako každej den se v rychlosti sbálíme, sednem na kola a už si to frčíme k písečné pláži. Je to fakt paráda být takhle brzo ráno u moře, když ještě okolo není fůra lidí. Sednem si na lavičku, kde posnídáme a já ještě vyperu na záchodech nějaký prádlo, než se přihrnou plážoví turisti. Taky bysme rádi zašli do vody, ale vzhledem k tomu, že docela dost fouká a teplota je na nepříznivých 20°C, musíme se dlouho přemáhat. Kolem desáté se konečně odhodláme ke koupání. Blbnem ve vlnách jako malí Jardové a užíváme si moře, který máme v celé jeho velikosti jen sami pro sebe. Kterejpak blázen by se taky v takové zimě koupal…

Už zase se houpeme na vlnách! Hip hip... hurá!

U všeho toho cachtání a ráchání se ve vodě mě Jirka dokonce fotí. Na každé fotce je však cíp ručníku, kterej Jirka zrovna držel, tak jsem fotky musela

středa 9. září 2015

Šlapací krize, koupem se v móóóři a já mám novej klobouk

Ráno vstanem dřív než obvykle a pokusíme se co nejrychleji sbalit, než zase přijdou místní a začnou pevnost okupovat. Šlápnem do pedálů, projedem historickou bránou a objevujeme se v centru na rozlehlém náměstí tvaru hvězdy. Vlastně celé město má hvězdicovitý tvar, včetně pevnosti, v níž jsme spali. Na leteckém snímku to vypadá opravdu úchvatně.

Palmanova - hvězdné město jako na dlani

Na náměstíčku se nasnídáme a najezení se opět napojíme na cyklostezku, jež nás zavede až do Cervignana. Tam už ale naše oblíbená Alpe Adria končí, a my tak musíme dál

úterý 8. září 2015

Bloudění, gastrozážitky v podobě pizzy a zmrzliny a nocování v pevnosti

Ráno se sbalíme a na odchodu z kempu se jen tak letmo podívám do otevřené koupelny. Vlastně ani nevím proč, ale asi to bylo nějaký vnuknutí, protože tam na poslední chvíli zaregistruju Jirkův mobil i s nabíječkou. Jirka ho tam chtěl nechat co nejdýl nabíjet. Taky tam však mohl zůstat navždy…

Když už teda máme všechny naše věci, sedáme na kola a pomalu vyjíždíme. Chceme se co nejdřív dostat zpátky na Alpe Adriu, kterou jsme opustili ve Venzone. Štěstí nám ale moc nepřeje a nějak se strašně zamotáme. Bloudíme i někde v průmyslovým areálu až se asi po 10 ujetých kilometrech dostáváme zpátky na most, na němž jsme už jednou byli. A tak se pomalu zotavujem z největší zajížďky naší výpravy a trošku naštvaní se vydáváme už snad správným směrem. Po cestě vidíme mnoho zavlažovacích kanálů a musím uznat, že zemědělství mají ti Taliáni docela dobře promyšlené. Projíždíme mnoha vesnicemi s pozoruhodnými názvy a cesta nám docela utíká.

 Jirka ve vesnici Vendoglio Vendoi

V Itálii už bohužel není takovej servis jako v Rakousku. Asi po hodinovém neúspěšném hledání

pondělí 7. září 2015

Jsme v Taliánsku, máme novej plášť a cyklostezka je prostě bájo

Ráno sbalíme náš úplně orosenej stan (asi byla fakt zima) a vydáme se do centra města. Narazíme tam na dva chlápky, kteří právě opravujou odpadkový koše samozřejmě neumí anglicky. Ptám se, kde tady najdem Fahrrad servis a dostanu odpověď, že ve Villachu. Ten je ale 20 km daleko! Dle našeho hesla zpátky ani krok tuto možnost zamítáme. Ptám se, jesti je něco v Tarvisiu a pánové, kteří zřejmě zapomněli, že nějaká Itálie existuje, mi odpoví, že tam něco určitě bude. Do Tarvisia je to jen 10 km, ale i přesto se na to musíme posilnit a jdeme tak na snídani do Billy. Kupujem si vynikající Marmokuchen a k tomu 100% pomerančovej džus a máme se fakt královsky.

Mramorová buchta na snídani


Posilněni se vydáváme do asi desetikilometrového kopce směrem do Itálie. Konečně překračujeme hranice a dostaví se i pocit

Díra v plášti, "to nepude" a koleje dělaj důdlaj důdlaj

Ráno se vzbudíme a jsme nádherně vyspinkaní. Postel je prostě postel. Jdem do přístěnku ke kolům, kde balíme již vyschlé stany a já se pak ještě vracím do ubytovny načepovat vodu na cestu. Zastavuje mě chlápek, kterej mi nabízí, že vodu natočí. Podává mi lahve, do kterých nám dal dokonce minerálku a já tak s velkým díky opouštím naši oblíbenou ubytovnu. Ještě než vyjedem, fotím kabinkovou lanovku nacházející se hned u naší ubytovny a taky zasněžené vrcholky hor tyčících se přímo nad ní. Ten sníh tam musel napadnout včera, když tady u nás dole tak pršelo.

Můj pomocník - izolepa

Dneska je opravdu nádherně. Slunce praží a my rychle zapomínáme na včerejší propršený den. Je sice trošku chladněji, ale lepší jasno a zima než pršení a teplo nebo ještě hůř pršení a zima. A tak si tak v poklidu šlapem a kocháme se, než opět uslyším již známé pssssss. Zadní kolo je zase v

sobota 5. září 2015

Déšť...to nepotřebuje delší komentář

/Před začátkem článku bych se nejdříve chtěla omluvit za nedostatek obrazového materiálu a to z důvodů absence času a dobré nálady vůbec něco fotit. Vysvětlení naleznete níže./

Jsme osmej den na cestách. A asi proto, že je osmička moje smolný číslo, tak se semele všecko, co se v tento podělanej den semlelo. Byl to bezkonkurenčně nejhorší den naší výpravy a mohlo za to

pátek 4. září 2015

Tunely, kasína a ztracenej klíček to vše v srdci Alp

Když se ráno probudíme, máme hned lepší náladu, protože slunce svítí a to nám stačí. Sice se citelně ochladilo, ale to už tak za jasnýho počasí bývá. Fotíme si vrcholky Alp, které se tyčí přímo nad karavany a těšíme se na dnešní etapu. Posnídáme ve společné kuchyni, jdem se umýt a celkově se strašně prdelkujeme a trvá nám, než konečně vyrazíme. To už se nám ale tak stává, když jsme po delší době někde v kempu.

Hned ráno si jako rozcvičku vyjedeme poměrně prudký kopec. A to je jen začátek, protože do kopce už pojedeme celej den. Dorážíme do Schwarzachu a kopce začínají být ještě prudší. Slunce nám praží do zad a musíme se vyslíknout. Sem tam tlačím, sem tam jedu a je strašně super, že neprší a my se můžeme kochat pohledem na hory a pasoucí se krávy. Na vršku jednoho kopce zastavujeme u lavičky a dáváme si sváču uprostřed alpské louky. Prostě idylka.

Horní nádrž vodní elektrárny

Jedem dál, cesta se vlní a my dorážíme na další

čtvrtek 3. září 2015

Příroda nebo historie? Rozumbrada, lety luftem a taky rajská z pytlíku

Ráno se za mírného pršení celí už tak mokří balíme. Jediný, co nám schází ke štěstí je ještě se obout do mokrých  bot. V žabkách ale jet nemůžeme a jiný boty nemáme. No nic, tak to na nás uschne za cesty (pokud zase nebude pršet). Dorážíme do Kuchlu, kde se u vlakového nádraží schováváme do budky a snídáme. Posilněni vyrážíme směr Golling, kde nás čeká pěkný kopec. Na vrcholu stojí hotel, vedle starodávný kostelík a pěkná kašna kde nabíráme vodu a odpočíváme.

Pramenitá voda z Alp


A z našeho lebedění si nás náhle vytrhne

středa 2. září 2015

Solnohrad, hříbek pod stromem a nejhorší nocoviště výpravy

Ráno se budíme a všecko je strašně mokrý. Zabalíme stan a jdeme se nasnídat do společenské místnosti, kde je příjemně teplo, je tam zásuvka na dobití mobilu a hlavně je tam spousta her! Nejvíc se mi zalíbí taková ruletokáča. Dokonce se mi i podaří trefit 100 bodů, což Jirku docela štve. Ale jen tak naoko, oba víme, že to byla náhoda. 
 
Ranní zábava

Stejně jsme si v kempu připadali jako exoti s tímhle malým stanem. Každej je ubytovanej ve svým luxusním karavanu, kde jim nechybí ani

úterý 1. září 2015

John Lennon, Franz Josef a koupačka v Salzachu

Budík jsme si radši nastavili už na 6 a během 30 minut máme vše sbalené a napakované na kolech. To je asi náš rekord, kterej se nám už za celou cestu nepodařil. Zastavujeme na první lavičce, kde snídáme a čeká na nás zajímavé překvapení. Najednou něco uvidím plout na hladině. Je to asi vydra nebo bobr, což jsem ještě nikdy v životě neviděla. U lavičky najde Jirka sluneční brýle, které si ze srandy nasazuje. Ne že by mu neslušely, ale radši je tam necháváme pro někoho jinýho.

 John Lennon zamlada

Z Obernbergu pokračujem po břehu řeky a cesta nějak neutíká. Vidíme strašně daleko před sebe a nikde není nic

Schody do nebe...teda do Německa a blbnutí na opičí dráze

Ráno se sbalíme a sjedem po cestičce dolů k řece. Sednem si na schody a dáváme si snídani. Pak si v Dunaji vyčistíme zuby a při odchodu si všimneme, že na jednom schodě leží mrtvá ryba. Taková romantická snídaně s rybou to byla. Potkáváme Gasthaus, kde doplňujeme vodu a vydáváme se dále na cestu.

Schody do Německa

Jedem po levém břehu řeky (ve směru jízdy) a cesta už není tak parádní jako doposud. Chvílema jedem