Kamenné sýpky, římský most a průzračné jezírko u vesnice Soajo

Vzhůru jsme od 7, celí sbalení a nachystaní k odjezdu a do devíti čekáme opět na snídani. V mylné představě, že se paní domácí poučí ze dnů minulých přicházíme krapet po deváté s domněnkou, že tentokrát už bude všechno nachystaný. Omyl. Paní se přikolíbá skoro o čtvrt na deset a začne urychleně prostírat stůl. Ještě, že nám to kakao vždycky tak spraví náladu. Dneska máme před sebou poměrně dlouhou cestu a naše první zastávka je nedaleko za Campo de Geres, u přehrady.

Portugalský vodní dílo a já

Jedna věc je, že se chceme podívat na monumentální betonovou klenbovou přehradu, kterou můžeme obdivovat, druhým, o to netradičnějším lákadlem je místo s názvem Vilarinho das Furnas. Jedná se o zbytky vesnice, která byla za účelem napuštění nádrže celá zaplavená. A když je málo vody, tak
jdou vidět části domů a jiných staveb vykukujících z vody. My ale máme vody docela dost, takže nakonec vlastně skoro nic nevidíme ale aspoň z fotek to vypadá opravdu pozoruhodně.

Betonová klenbová přehrada

Zbytky vesnice Vilarinho das Furnas

Pak už se klikatýma uzoučkýma serpentima necháváme dovíst až do vesnice Germil, odkud pokračujeme podobně šílenou cestou dál. Ještěže jsme jediní blázní, kteří si vzpomněli tohle místo navštívit a nemusíme se tak vyhýbat ostatním autům. Po ne tak dlouhé, zato časově náročné cestě se konečně objevujeme ve vesnici Soajo. Tam parkujeme na krásným parkovišti (GPS: 41.8719850N, 8.2633206W), kde není ani noha a vydáváme se vzhůru na další pěší výlet.

Kravička u cesty (foceno z auta - radši)

Nejprve se jdeme podívat na největší atrakci tohoto místa, na kamenné sýpky Espiguaros. Jsou vystavěné na skále, jedna vedle druhé a pospolu tvoří téměř magické místo. Je to něco tak zajímavýho a netradičního, že to lze jen těžko k něčemu připodobnit. Nakoukneme dovnitř jedné ze sýpek a objevujeme tam klasy kukuřice, což značí to, že jsou sýpky dodnes plně funkční. Fakt zajímavý.

Kamenné sýpky na kusu skály

Potom míříme po neznačené, avšak o to dobrodružnější cestě, až k mostu Ponte da Ladeira. Ukrývá se na samotným konci cestičky, dole v údolí a klene se nad řekou Ria Adrao. Není to žádnej velkej most, ale je rozhodně hodně starej, někdy z římské doby. Navíc sluníčko nám sem krásně svítí a most se odráží v hladině řeky, z čehož vznikne tahle bezva fotka.

Most odrážející se v hladině řeky

Pak musíme naklesaný metry opět nastoupat nahoru a rozhodneme se pokračovat doprava po asfaltce až k odbočce poukazující na místo Poco Negro, což v překladu znamená černé jezírko. Sejdeme několik schodů, přeskáčeme pár velkých balvanů, až se objevíme přímo u nádhernýho jezírka. Upřímně nevím, co je na něm černý, nazvala bych jej spíše tyrkysovým, ale i tak je to fajn. Jirka dokonce sebere veškerou odvahu a do jezírka se jde vykoupat. Já sralbotka zůstávám na břehu, při těch 10 stupních nebo kolik to jezírko má, v něm sotva vydržím nechat na pár vteřin nohy.

Průzračné jezírko Poco Negro

Otužilec

Vykoupaní (vykoupaný a nevykoupaná) razíme po schodech zpátky nahoru k cestě. Cestou od jezírka se nám ale do cesty postaví nemilá překážka, kterou je portugalská kráva s obrovskýma rohama. Nebudu předstírat, že se nebojíme, protože ještě než se k ní finálně přiblížíme, vymyslíme taktiku, co dělat, kdyby se krávě naše přítomnost moc nelíbila. Rychle podlezeme zábradlí a budeme doufat, že tam se za náma nedostane. Po dlouhým odhodlávání se konečně začneme sunout kupředu směrem ke krávě. Ta se najednou zastaví, otočí se na nás a v tom nastane moment pravdy. Celí napjati čekáme, co se stane. Kráva klidně otočí hlavu zpátky k trávě a pokračuje ve žraní. A tak můžeme projít pár desítek centimetrů kolem ní a vyskočit na schody, kde jsme v bezpečí. Na památku si ještě uděláme fotku tohohle ohromného zvířete. 

V klidu se pasoucí kráva

Pak už pokračujeme zpátky k autu, kde se převlečeme ze sportovního do normálního oblečení a můžeme pokračovat v cestě. Řídíme až do města Barcelos, kde máme naplánovanou menší přestávku na vzpružení. Zaparkujeme kousek od nemocnice a vyrážíme do centra. 

Je to asi první město, kde vidíme nějaký žebráky, bezdomovce a podobný individua. Na druhou stranu je to taky poprvé, co vidíme ulici plnou luxusních obchodů jako třeba Dior, Lacoste, atd. Zjistíme, že symbolem města je barevnej kohout (Galo de Barcelos) a uděláme si s ním fotku. Další typickou věcí tohohle hlavního města řemesel, jak se Barcelosu přezdívá, je hnědá keramika s bílými vzory, která je na fotce pod kohoutem.

S barevným kohoutem, symbolem města

Typická hnědá keramika

Usedáme do kavárny Pastelaria E Café Arantes Lda, kde si dáváme na povzbuzení kávu a taky dvě buchtičky. Jedna je plněná žloutkovým krémem, asi jako většina věcí tady, a druhá je trochu sušší, nicméně taky velmi chutná s popraskanou bílkovou krustou. Plní energie nasedáme do auta a za míříme směrem do města Víla do Conde, kde máme rezervovaný AirBnb. 

Odpočinek na kávičce

Ještě než se ubytujeme, zajdeme se podívat na pláž. Jsou tam docela velký vlny a voda není úplně teplá. Rozhodneme se nechat koupání na zítřejší odpoledne, protože teď večer je na koupání už fakt zima. Místo toho sledujeme parádní západ slunce za obzor Atlantiku. 

Západ slunce na portugalským pobřeží

Pak už se jdeme ubytovat k naší hostitelce Evě. Je moc milá a její byt je vskutku zvláštní. Procestovala snad půlku světa a všude má spoustu suvenýrů z cest. Na nás je to sice dost serepetiček, ale má to svoje kouzlo. Celkově je byt útulnej a ještě má obrovskou terasu, odkud jde vidět krásně osvětlený Porto. A s tímhle krásným výhledem usínáme a těšíme se na další den.

Výhled z balkónu

Trasa 3. den: mapa, autem: 132 km, 3 a půl hodiny
Ubytování: Airbnb ve Vila do Conde