Putování Krušnohořím den první: Z Jáchymova do Kovářské

Po včerejší Mírově svatbě a třech hodinách spánku stojím na zastávce číslo 16 na Florenci a čekám na náš autobus, kterej míří do Jáchymova, kde začíná naše tradiční každoroční putování přes nějaký to český pohoří. Těsně před odjezdem do busu ještě nastupuje Pavel a na Hradčanské se k nám přidává Terka s Davidem. Cesta docela utíká, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni poměrně utahaní a já chytře zarezervovala místa vzádu, tak si každej můžeme lehnout na vlastní dvojsedačku a já navíc zůstanu vzadu na pětisedačce, takže se vyspím skoro jako v pětihvězdičkovým hotelu. Asi půl hodinky před cílem má do našeho busu přistupovat Vlastík, kterej se sem plahočí asi se šesti přestupama až ze Semil. Jeho pronikavej hlásek mě vytrhne ze spánku a už zase začíná ta spousta srandy jako každoročně. Já tyhle přechody hor fakt miluju!

Vysílač na Klínovci

Jakmile po třech hodinách jízdy vystoupíme na zastávce Jáchymov lázně, celá skupina navrhuje jít do hospody. Já jsem ale zásadně proti, jelikož toho máme ještě dost před sebou a už je skoro poledne. Teď na začátku výletu mě ještě všichni poslechnou a místo do hospody jdeme
alespoň do obchodu, kde všichni ukojí svůj hlad a především teda žízeň. Ke konci výletu už to s tím posloucháním tak slavný není. Bohužel.

Hned za obchodem vede zelená turistická značka do neuvěřitenýho krpálu. Prodíráme se tam houštím, jak nějací dobyvatelé, až se ocitnem na docela hezké cestičce. Ještě hezčí by bylo, kdyby nevedla pořád do kopce. Jenže ono se není čemu divit, míříme na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, takže z kopce to asi nebude. Musíme překonat přes 970 výškových metrů. Po cestě si všimnu, že Vlastík má nějak moc energie a z batohu mu visí krásný dva popruhy. Nenapadne mě nic lepšího než je čapnout a vyrovnat tak naše síly. Vlastík si aspoň mákne, dělám to pro jeho dobro!

Skupinovka na rozhledně na Klínovci

Když po skoro dvou hodinách dorážíme na Klínovec, první kam zamíříme není kupodivu hospoda, ale rozhledna. Ne moc milá, ale i tak ochotná paní na pokladně nás nechá uschovat si u ní naši bagáž a tak můžeme nalehko vyrazit nahoru. Tam se na všecko podíváme a pak se snažíme vyfotit. Bohužel na samospoušť nikde není vhodný místo a tak zkoušíme selfie. Ty se nám ale moc nepovedou a než to všechno naštelujeme tak dorazí jeden Němec, kterej nás vyfotí. Na Klínovci taky vytáhnu vrcholový malý šampáňo a tak oslavíme náš nejvyšší pokořenej vrchol celýho výletu!

Rozděláváme šampaňský

No a pak už následuje očekávaná hospoda, kde si dáme nějaký polívky a jídla a samozřejmě nesmí chybět pivo. Vedle u stolu sedí čtveřice dědečků, kteří se taky zřejmě vydali na výlet a já mám pocit, že přesně takhle budou vypadat naši kluci za pár desítek let. A když ti pantátové začnou mluvit, jsem si tím téměř jistá. Kolem čtvrté pak opouštíme hospůdku a s narvanýma břichama se nám stačí se skutálet ze sjezdovky dolů až na silnici. Po té pokračujeme až do vesničky Háj, odkud po zelené dorazíme do další díry jménem Kovářská. A právě tato dědina se nám stane osudovou!

Foto na terase

Nejdřív se dáme v místním nóbl podniku kafe a pak pokračujeme dál. Když už jsme z vesnice skoro venku a rozhodujeme se, kterým směrem budem pokračovat, abychom se dostali na Velký Špičák, kterej má být naším dnešním nocovištěm, osloví nás jeden chlápek. Stojí za plotem svýho domku a volá na nás, kam máme namířeno. Když mu popíšeme naši cestu, nabídne se, že nás na Špičák hodí autem, protože už je 8 a dorazli bysme pozdě. Když vidím jeho malý auto a za ním zaháklou kárku, souhlasím s odvozem s tím, že ve vozíku bude hrozná legrace. Ostatní se na to moc netváří a tvrdí, že to zvládnem v pohodě pešky.

Celá naše skupinka i s Ríšou a jeho dětma

Pak se nám pán představí, že je Ríša z Kovářský a vlastně nám k tomu ještě nabídne nocleh ve svojí boudě, která je v podstatě dolní stanicí malýho vleku. Tohle už nesmíme odmítnout! S vidinou neskutečné zábavy s novým člověkem a taky normálního záchodu se snažím všechny přesvědčit, ať se jdeme ubytovat do boudy. Naštěstí se mi to podaří a tak už všichni šlapeme po louce až k dřevěné boudě. Jdou s nám taky Ríšovi kluci, dva malí blonďáčci. V boudě se hezky ubytujeme a nabídneme Ríšovi, jestli s náma nechce na pivo. Samosebou příjmá a hned jde kluky odvíst zpátky domů. Ríša je totiž zkušenej čundrák, kterej měl zrovna dneska nějakej splín a když uviděl bandu špinavej lidí s batohama, udělalo mu to obrovskou radost a nabídl nám pomoc. A tak ještě než jsme do sebe stihli natlačit hrachovku, Ríša už je v plné parádě zpátky, natěšenej na jedno či více piv.

S čelovkou v boudě

Jakmile dosedne na lavici, začne psychologická analýza. Vyptává se, jestli je někdo z naší skupiny pár a když mu oznámíme, že ne poznamená, že mu to bylo hned jasný, jinak by taková parta vůbec nemohla fungovat. Pak se taky ptá, kdo je velitelem naší skupiny a všichni namíří ukazovák na mě. Ríša nemůže pochopit, že téhle bandě šéfuju zrovna já, ale nakonec to nějak zkousne. I když já se teda za žádnýho velitele nepovažuju, prostě občas jen ráda vymýšlím trasy a plánuju co a jak.

Památný nápis na zdi v boudě

Naše kroky vedou z boudy rovnou do nonstopu, kde hrajeme kulečník a pouštíme hudbu z Jukeboxu. Ríša po pár pivech začne být poněkud moc upovídanej, a tak to kolem jedné zabalíme a míříme zpět do boudy. Cestou bohužel mně a Vlastíkovi navlhnou boty, tak nám ještě Ríša pomůže připravit oheň, abysme si boty mohli vysušit. Pak už dáme boty na kamna, Ríša se vypoklonkuje domů a my uleháme na karimatky na půdě dřevěné boudy.

Večerní kulečník

Ještě si na závěr nemůžu odpustit sem nenapsat hlášku, která vypadla z Vlastíka. Přijde mi totiž nesmírně originální a vtipná! Tak tady je: Nemáte trochu vody? Já mám takovej hlad, že bych u vás přespal!

Trasa: 16 km, 5 a půl hodiny chůze

mapa