Kávu si osolím o trochu víc, jaderný zbraně a Santa Fe

Ráno vstanem a začínáme si uvědomovat, že tohle je poslední den naší skvělé výpravy. Je to trochu smutný, ale moc dlouho smutnit nevydržíme, protože o zábavu se ráno postará Adam. Chudák, ještě mírně rozespalej si totiž místo cukru do kafe nasype sůl a pozná to, až se napije.

Kuchyně našich hostitelů

Škoda, že naše cesta končí. Jsme už fakt sehraní, každej má v týmu nějakou funkci a tak už jsme zabalení raz dva a můžeme vyrazit na cestu. Ještě předtím však uděláme
hromadnou fotku s našima báječnýma hostitelama.

Nás šest a naši dva hostitelé

A tak už míříme zpátky do Duranga a stáčíme to na jih a po cestě vidíme asi milióny svišťů. Stojí tam u cesty jako takový ty sošky malých surikatek a my z toho máme legraci. Asi v půlce cesty následuje výměna řidičů a já jsem tak opět puštěna k volantu a vezu naši stále šestičlennou posádku směr Los Alamos v Novým Mexicu.

Překračujeme hranice dalšího státu

Tam nás totiž čeká obrovský muzeum o jaderných zbraních. Muzeum je součástí Národní laboratoře Los Alamos, která je jednou z největších vědeckých institucí na světě. Má asi 13 000 zaměstnanců a rozkládá se na 90 km². Ve 40. letech 20. století zde stál u zrodu prvních atomových zbraní v rámci projektu Manhattan americký fyzik Robert Oppenheimer. 

V interaktivní části muzea

Po tom, co shlídneme krátkej film o tom, jak se ve světě vyvíjely jaderný zbraně, už se přesouváme do interaktivní části muzea. Tam je spousta nejrůznějších hlavolamů, nad nimiž si lámem hlavy a strávíme tam fakt hodně času, jelikož nás to všechny baví. No všechny…někteří se taky dokážou pořádně rozohnit, když na řešení nemůžou dlouho přijít. Myslím, že fotka docela vypovídá o aktuální náladě.

Ach ta zpropadená dřevěná kostka!

Po težké námaze našich šedých kůr mozkových už nasedáme do auta a vydáváme se do Santa Fe. Tam po krátkým hledání místa konečně zaparkujem a jdeme si projít město. Je fakt moc hezký, takový jiný než všechny ostatní americký města. Santa Fe totiž leží ve státě Nové Mexico a všechno už je tu takový mírně mexický. Lidi jsou tmavší, domy jsou míň moderní se spoustou ornamentů a jiných okras, všude visí červené čili papričky a člověk by prostě vůbec neřekl, že jsme v USA. Po mrakodrapech se tu slehla zem.
 

 

Hliněné domky v Santa Fe

Fotka s oslíkem

Naší první zastávkou je místní bazilika Sv. Františka z Assisi, u níž je spousta turistů. Pak už po Vojtovým nalíhání musíme do restaurace, protože je chudák hladovej a na památky teď není nálada. Bohužel je však restaurace, kterou máme vyhlídlou z průvodce Lonely Planet zavřená, a tak se rozhodneme jít do muzea. To je však už taky po zavíračce, protože tady po páté hodině už nikdo makat nebude.

Na počest Franty z Assisi

Rozhodneme se tedy aspoň projít uličkou s pouličními prodavači, což jistě patří k místnímu folklóru. Spousta lidí jen tak sedí na zemi a své zboží má vyskládané na dekách. Do toho nám hrají pouliční umělci na nejrůznější nástroje a atmosféra je přímo kouzelná. Teda jak pro koho. Hlad kluků nějaký vrzání na housle neutiší. A tak se poprvé za celý prázdniny rozhodnem rozdělit se. Kluci jdou na jídlo a my s holkama si jdem projít město.

Kamča s Barčou pod rozkvetlým stromem

Po tom, co se zase společně shledáme, ještě otravuju s koupí pohledu a tak zalezu do stánku, kde jich mají asi milion a docela mi trvá, než si vyberu. Se třema pohledama v ruce a úsměvem na tváři vycházím z krámku a vidím, že mí kamarádi se baví s nějakým cizím člověkem. No ale jak se baví…česky! Normálně se nám podařilo potkat Čecha, kterej v Santa Fe už několik let žije a když slyšel, jak si povídáme, tak nás šel hned přátelsky pozdravit. Moc milý to setkání.

Poslední fotka ze Springbreaku

Pak už je na čase tohle město opustit a vydat se na předalekou a předlouhou cestu zpátky do Kansasu. Hned po pár desítkách mílí se stane nemilá věc, a to že uprostřed dálnice v naprosté tmě stojí osvětlení policajti a ukazují, ať sjedem z dálnice. Uděláme to a na cestě vidíme hořící auto. Zbytek cesty už jde naštěstí jako po másle.

Kolem půlnoci se Adam vymění s Kamčou, která to pak statečné dořídí až do Manhattanu. A jelikož všichni v autě usnou jako mimina, nezbývá mi než udržovat Kamču při životě vyprávěním nejrůznějších historek ze života, neustálým měněním písniček a podáváním vody. Takovej já dělám servis! V 5 ráno konečně dorážíme do Manhattnu, kde všichni ulehnem do postelí, v nichž musíme dohnat ten spánkovej deficit posledních dnů a hlavně té cesty. Nicméně bylo to jedno z nejlepších dobrodružství mýho života, který za nějakej spánkovej deficit rozhodně stálo!