Ráno vstaneme na budík a už v devět musíme vyrazit na cestu. S
Vlastíkem a Pavlem máme sraz na metru na Hájích a v deset nám tam odtud
odjíždí bus do Louňovic, výchozího bodu našeho pěšího výletu. Ať má tenhle článek taky nějaký praktický informace, přikládám sem odkaz na mapu a dodávám, že celá trasa má 23 km a zabere zhruba 6 a půl hodiny. Kdybyste nás náhodou někdo chtěl následovat.
Trasa z Louňovic do Českýho Brodu
Po asi půl
hodince v buse se objevujeme na zastávce v Louňovicích a najednou nikdo
neví,
kam se vydat, a tak stojíme ztraceně na zastávce. Pak zjistím v mapě, že musíme následovat modrou značku směrem do centra vesnice a tak se po mírném občerstvení, které se skládá z čaje s rumem, vydáváme na cestu.
kam se vydat, a tak stojíme ztraceně na zastávce. Pak zjistím v mapě, že musíme následovat modrou značku směrem do centra vesnice a tak se po mírném občerstvení, které se skládá z čaje s rumem, vydáváme na cestu.
Hlavně dodržovat pitnej režim
Naší první zastávkou je Louňovický skanzen, který se
skládá z asi pěti až osmi menhirů a jiných v zemi zapíchlých kamenů.
Omrknem aspoň zhruba informační cedule, aby se neřeklo, že místní
památkou opovrhujeme a pak už pokračujeme dál. Směřujeme na naučnou
stezku Voděradské bučiny, která nás provede kolem Jevanského
rybníka. Cesta je moc hezká, chvilkama jdeme hezkýma lesníma uličkama a
neustále se občerstvujeme čajem.
V jedné z lesních uliček
Pak
už se objevujeme v Jevanech, kde kluci už zdálky vidí jejich oku
lahodící scenérii skládající se z velkých deštníků s nápisem Svijany.
Nebyl čas ptát se co a jak a už sedíme v útulné hospůdce. No útulné,
Pavel to výstižně shrnul slovy, že to zařizoval člověk, kterej má spoustu
věcí a jednu malou místnost. Zdi jsou odshora až dolů ozdobeny obrazy,
je tam několik matrjošek, kávových mlýnků, láhví od šampaňského, prostě
všemožnýho harampádí.
Pohoda v hospůdce
Taky nás zaujme obří hrnec stojící na
kamnech, ve kterým se luhuje nějaký ovoce. Udiveni vší tou podivností
usedáme ke stolu a přichází k nám rusky mluvící obsluha. Adéla si chce
objednat limonádu, ale je jí silně doporučeno vzít si nápoj z horkýho
ovoce a tak raději volí tuhle variantu. Já si zase objednám cider, kterej
má však prošlou dobu trvanlivosti a tak jej jdu vrátit. Místo omluvy na
mě ale čeká uražený oznámení, že tomu nic není a že ho barman klidně
vypije. Tak ať ho klidně vypije, ale nechci vidět, až se z něj večer
posere.
Horkej ovocnej nápoj ala kompot
Ruskej boršč - asi fakt pravej
Za chvíli se do hospody začne stahovat ruská smetánka a
my si v tom mafiánským doupěti začnem připadat poměrně nevítaně. A tak
dosrkáme boršč se smetanou, dopijem piva a vydáme se k odchodu. Venku
před hospodou uvidíme dva černý bouráky s podezřelýma espézetkama typu 0001 a tak se radši co nejrychleji zdejchnem, ať se nezapletem do
nějaké nechtěné akce.
Jak se u nás říká s děckama na véletě
Naše cesta pokračuje poměrně blátivým
úsekem, kde jsme všichni nuceni poslouchat Adélino stěžování si na
bahno, ale i tak to nějak přežijem a při překonávání jednoho obzvlášť
špinavýho úseku dokonce udělám video.
Vlastík, statečný zachránce
Pak už pokračujeme po
normální cestě údolím Šembery, kde spatříme další zajímavost, kterou jsou
takové hobití domečky uprostřed lesa. Tohle oppidum (já to slovo musela použít) nás zaujme natolik,
že se na něj chceme podívat blíže, nicméně nám to není umožněno, jelikož
ho hlídá chlapík ve velkým autě a zařve na nás, ať se odtama zdekujeme.
Vyslyšíme příkazu a pokračujeme v cestě. Nedá mi to a zeptám se
místních pejskařů, cožepak je to za stavbu. Prej se tam loni natáčel
seriál a od té doby to tam ten chlapík každej den hlídá. Zajímavé.
Podivný domky v lese
Pak
už nás všechny začnou dost bolet nohy, ale i tak náročnou cestu
přežijeme. Míjíme tvrz Tuchoraz, která je však veřejnosti nepřístupná a
kolem páté dorážíme do Českýho Brodu. Tam nasedáme na místní osobáček a
za pár desítek minut se objevujeme v Praze na Masarykově nádraží. Jedna
zajímavost se však ve vlaku přece jen stala. Pozorovali jsme zajímavý
úkaz lidské hlouposti, kdy první vagón byl narvanej k prasknutí, kdežto
všechny další byly poloprázdný. A víte, co nám řekl průvodčí, když jsme
se ptali proč? Protože ti lidi chcou být první v Praze!
S mnou nalezeným dřevěným kolem, který mi pak ale stejně bylo vyhozeno
Na
Masarykáči už máme sraz s Kubou a Ondrou, kterým zrovna taky přijel vlak
z Olomouce a tak jedeme tramvají k nám na byt, kde začneme vařit guláš.
Kolem osmé dorazí ještě Martin, Katarína a Ondra a tak je pro dnešní
večer naše sestava komplet. Večer je to parádní, dáváme si vynikající
guláš a popíjíme Jacka s Colou.
Pohoda u nás doma
Kolem jedenácté se rozhodneme vyrazit do
víru velkoměsta. Vlastík nás bohužel opouští a razí domů na Strahov, my
ostatní nasedáme na metro a jedem na Ípák do Rodea. Jestli můžu v Praze
doporučit nějakej klub, kde dobře hrajou, tak je to určitě tenhle. Je to
tam sice pomenší a hrajou hitovky z rádia, ale ty zase všeci dobře známe a
dá se na ně tančit, takže žádný tuc tuc anebo parádičky typu Michal
David.
Dohny, kterej sice sedí metr od nás, ale vůbec o nás neví
Dění v klubu probíhá docela standardně a pak už se vracíme
noční tramvají zpátky na byt, kde si děláme vajíčka a dojídáme
česnekovou pomazánku. Pak se nás pět uloží všemožně po našem malým
pokoji a usínáme jako jedna velká rodina. Tak dobrou.
Jo jo, česneková pomazánka moc chutnala ... hlavně v noci
Žádné komentáře:
Okomentovat