S Aviciim až za oceán

Tak je to tady. Den odjezdu. Začátek byl teda pro nás s Jirkou hodně smutnej, ale naštěstí existuje skype a podobný věci, takže budeme pořád v kontaktu. A cestou jsem vlastně ještě přišla na to, že je krásný když vám někdo chybí a ještě krásnější, když někomu chybíte vy. To znamená, že se máte fakt rádi. Mnohem horší by bylo, kdyby se nám nestýskalo.

No a tak byl snad jakž takž zažehnán prvotní smutek. A tak sedím sama na letišti a najednou zjišťuju, že můj let do Stockholmu má skoro hodinu zpoždění. To to začíná. Jen doufám, že to tak nebude pokračovat. Nakonec až o půl 12 nasedám do letadla. Mám místo v uličce vedle jedné starší paní a malé holky, který vedou poměrně zajímavej rozhovor. Paní na holčičku mluví česky, a ta jí odpovídá švédsky. No chudák dítě, musí být úplně zmatený.

Ve Stockholmu mám nakonec poměrně dost času. Dokonce si stihnu koupit pohled a udělat Check-in na poslední let (což mi mimochodem zachrání kůži). Pak ještě mírně šaškuju před vstupem do
gatu, protože jdu předtím na záchod, abych si napustila vodu na cestu. Když ale čekám frontu, všimnu si, že některý lidi prohledávají, a tak se otočím a jdu vodu zase vylít. Mě nakonec samozřejmě neprohledávají, protože je to jen návaznej let a tak mě zavřou do té malé kukaně bez pití a do odletu zbývá ještě hodina. Jdu se teda zeptat, jestli můžu ještě na záchod a paní mě neochotně odmítá, že už je pozdě. Tak se zklamaně postavím za sklo a ještě chvíli pozoruju, jak ostatní vcházejí dovnitř. Drze (ale hlavně žíznivě) se ptám znova a slibuju, že budu za minutu zpátky. Paní je obměkčena a já pádím pro pití.

Pak už nastupuju do letadla. Je úplně obrovský, nikdy jsem takovým neletěla. Mám to štěstí, že sedím u okýnka, takže můžu pozorovat, co se děje venku. Hned po příchodu na každýho čeká polštář a deka a lahev s vodou (ale stejně by mi nestačila). Vedle mě sedí starší paní, která sice neumí anglicky, ale i tak se spolu nějak dorozumíme. Po cestě dostanem dvě jídla, kávu a všecko na co si vzpomenem. Taky se podívám na Big Bangy a film Great Gatsby, no prostě pohodička. Začíná se mi tady docela líbit.

Někde nad Atlantikem

A pak už je čas přistát zase zpátky na zem. To teprve začnou nervy! V Chicagu mám na přestup asi 2 hodiny, což mě paní ve Student Agency přesvědčila, že to bohatě stačí. Asi nikdy nebyla v Chicagu…uletělo to tam značné části lidí. Vyhrnu se z letadla mezi prvníma a hned za prvním rohem uslyším, jak na mě někdo mluví. Otočím se a vidím vysokýho blonďatýho kluka, kterýmu anglicky oznámím, že nerozumím. Je to Švéd a asi jsem ho zmátla svýma blond vlasama a svetrem s norským vzorem. A víte, jak kdo vypadá? Je to celej Avicii!

Tohle je pravej Avicii

No a tak spolu stojíme v nekonečné frontě a čas nám pomalu utíká. Nikoho nezajímá, že nám to letí za 45 min a potřebujem to stihnout. Konečně se dostanem přes celní kontrolu a musíme si vyzvednout kufry, s kterýma projdem kolem jedné přepážky a můžem je zas vrátit zpátky. Procedúra s kuframa trvá asi 10 min, takže času je čím dál míň. Navíc každej letíme s jinou společností, a tak se naše cesty rozejdou a já už se můžu stresovat jenom sama.

Letím na další stanoviště, kde se klasicky kontrolujou příruční zavazadla. Zapomenu ale, že mám skoro celý pití, a tak ho do sebe začnu lít, až se celá pobryndám a půlku toho vyliju na zem. Nechci totiž vyhodit svoji oblíbenou modrou falšku. Nakonec to zvládnu, pak ze sebe ještě vysleču boty a jdu se nechat naskenovat do té průhledné budky. Všecko je naštěstí v pořádku, nic nepípá a tak můžu běžet dál. Můj terminál je setsakramentsky daleko. Přiletěla jsem na 5 a musím až na 1. Musím vlakem, ale naštěstí hned jede. Jakmile zastaví, opět se rozběhnu a je to teda docela makačka. Můj gate je až někde v tramtárii a tak tam běžím dálších x minut až tam koněčně doběhnu a zjistím…že je 5 min před odletem a gate už je zavřenej a všichni lidi vevnitř.

Přilítáme do Chicaga

Mám chuť do toho kopnout! Začnu prosit paní, co stojí u zabouchnutýho gatu, jestli by mě pustila dovnitř. Má strašných keců, ale udělá to a křičí na mě, ať běžím a vemu si první volný místo. Asi 2 minuty před odletem vpadnu do letadla, zapadnu hned na první místo který vídím, mezi dvě poměrně tlustný Američanky a spocená až na zadku si „užívám“ zbytek letu.

Asi za hodinu přistaneme v mé cílové destinaci v Kansas City, kde mě hned u výstupu čeká Kaye a její manžel Dan. Jsou to strašně milí lidi, kteří mě odvezou k nim domů, kde se můžu umýt a vyspat. Jako poděkování jim předám dárek v podobě typických českých sladkostí, z čehož mají velkou radost. Pak už si zalezu do krásně přichystanýho pokojíčku, kde konečně zalehnu.

Jako princezna na hrášku

PS: Přes noc si chci nabít mobil a tak využívám dárek od Terky – adaptér na zásuvku. Jenže zjišťuju nemilou věc, a to, že je ten adaptér opačnej neboli že by se hodil Američanovi v Česku. No nic, tak to je jen taková groteskní příhoda na závěr.