Ráno si zabalíme saky paky a bez snídaně vyrážíme zase o dům dál. Sjedeme všechny ty serpentiny, až se objevíme dole u Dunaje, kde projedeme několika tunelama a míjíme spoustu odpočívadel. U jednoho z nich zastavujeme a kocháme se monumentálností téhle řeky. Vypadá to tady spíš jako u moře.
Srbskorumunský Dunaj za ranního slunce
Když už jsme u přístřešku s posezením, rozděláme si jídlo a pustíme se do snídaně. Po jídle znova naskočíme do auta a asi po dvou kilometrech uvidíme odbočku na pozoruhodnost s názvem Lepenski Vir. Je to další archeologický naleziště stejně jako
Felix Romuliana, o kterým jsem psala v tomhle článku. Tohle je ale ještě starší, pozůstatky osídlení pochází ze sedmýho tisíciletí před naším letopočtem. Našli se zde pozůstatky domů, který měly dokonce jednotnej půdorys a byly orientovaný stejným směrem a pravidelně geometricky uspořádaný, takže už o tom tehdy někdo docela dost přemýšlel a položil tak základy dnešnímu urbanismu.
Felix Romuliana, o kterým jsem psala v tomhle článku. Tohle je ale ještě starší, pozůstatky osídlení pochází ze sedmýho tisíciletí před naším letopočtem. Našli se zde pozůstatky domů, který měly dokonce jednotnej půdorys a byly orientovaný stejným směrem a pravidelně geometricky uspořádaný, takže už o tom tehdy někdo docela dost přemýšlel a položil tak základy dnešnímu urbanismu.
Snídaně u Dunaje
V Lepenskim Viru se však otevírá až v 9:00 a vzhledem k tomu, že ještě není ani osm, rozhodneme se podívat na památku jenom zvenku.Nakonec ničeho nelitujeme, asi není úplně nutný dávat 400 dinárů za takovouhle maličkost. Pro milovníky historie je to nejspíš něco extra, ale pro nás obyčejný burany je to jenom další muzeum. Celý naleziště je poměrně malý a vlastně je celý obsažený na téhle fotce, kterou jsem udělala přes sklo.
Muzeum Lepenski Vir
Pak už se vydáváme dál a jak tak kličkujem podél Dunaje, chytneme dokonce rumunskýho operátora. Není se čemu divit, ty kopce za řekou už jsou opravdu rumunský! A tak téhle situace využíváme a voláme domů, protože rozdíl mezi roamingem ze Srbska a z Rumunska je poměrně markantní. Ze Srbska nás totiž přijde odchozí hovor na 31 Kč, kdežto z Rumunska na pouhých 6 Kč za minutu. A tak voláme a voláme.
Dunaj, aj to širé more
Pak už dorážíme k pevnosti Golubac, která má otvírat v 10 hodin. Je deset minut po desáté a brána je stále zavřená, tak už jdu vynadat chlápkovi, co že to tady má za pořádky. Jenže ten mě vyvede z omylu, že je teprve 9 hodin a jestli mám na mobilu špatnej čas, tak to může být způsobený tím, že chytám rumunskej signál. A fakt že jo, na hodinkách mám totiž teprve 9:10. Takže bacha na to!
Příjemná kavárnička v Golubacu
Abychom si nějak ukrátili čas, jedeme do blízkýho stejnojmennýho městečka Golubac, který je poměrně udržovaný a docela dost turistický. Projdeme si okolí a taky zapadneme do moc pěkné kavárny s názvem Pekara Djordje, která je na ulici Cara Dušana 8. Je to jeden z nejhezčích a nejčistších podniků, který jsme za celou dobu navštívili. Dáváme si presso a nějaký pečivo a moc si na všem pochutnáme. Jako všude v Srbsku, útrata pár korun.
Majestátná pevnost Golubac na břehu Dunaje
Pak už se vracíme zpátky k pevnosti Golubac, brána už je otevřená, otvírací hodiny sedí. Vyplázneme 100 dinárů za parkoviště a začneme se ubírat směrem k pevnosti. Brzo však zjišťujeme, že je pevnost právě v rekonstrukci a my tak nemůžeme dovnitř. No nic, podíváme se aspoň na nějaký naučný cedule a artefakty, který jsou uvnitř budovy před pevností a pak už jedeme zase dál.
Pevnost Ram před přístavištěm trajektu
No jedeme dál ... jeli bysme, kdyby najednou neskončila cesta. Opravdu. Google mapy mě už doma při plánování úplně sebejistě navedly přes Dunaj. Objevujeme se tak v městečku Ram, odkud se na druhou stranu dostanete pouze pofiderním trajektem, kterej navíc jezdí jenom každý 3 hodiny. Ten náš naštěstí jede ve 12:15, což je asi za 20 min. Do 15:15 by se mi tam opravdu čekat nechtělo. Abyste nezažilipodobný překvapení a mohli se na plavbu nachystat, tak jízdní řád trajektu najdete zde. Plavba do Banatske Palanky trvá asi 20 min a stojí 10 Euro. Lístky se kupujou až na palubě. Cena je docela vysoká, nicméně než bychom dojeli k prvnímu mostu, kterej by nás dostal na druhou stranu, tak by byla nejmíň půlnoc. A tak naši káru naloďujeme na podivný molo, který je tažený ještě podivnějším člunem tím úplně nejpodivnějším způsobem. Člun nás ani netáhne za sebou, ani netlačí před sebou, nýbrž je zaháklej zboku a tím nás posunuje kupředu. Další netradiční zážitek.
Na palubě trajektu
Pak už se objevujeme na druhé straně a míříme rovnou do Campingu Oáza, kterej už máme zabookovanej. Je to nejlepší kemp v porovnání cena - výkon, v kterým jsem kdy byla. A má bezesporu nejlepšího pana domácího. Ubytování v "luxusním" karavanu nás oba dohromady stojí pohých 10 Euro plus ještě musíme zapaltit každej 1 Euro jako rekreační poplatek. Dobře karavan zase tak luxusní není, nicméně má postel, je docela čistej a nemusíme se hrbatit ve stanu. Je tady bohužel jedna technická nedomyšlenost, a to zásuvka se strašně malým napětím. Takže obyčejnej mobil tam budete nabíjet celou noc a stejně nebude mít baterka sto procent. Sprchy a záchody jsou taky slušný, co víc si přát. Co je na tom všem ale úplně nejlepší je to, že si můžeme zadarmo půjčit kola a taky kanoi.
Náš krásný karavan
A tak neváháme ani minutu, osedláme ty polorozpadlý kola a jedeme na výlet kolem Belocrkvanských jezer. Je to docela turistická lokalita, nicméně ještě nezačala sezóna, a tak jsme u jezer skoro sami. Pak dorážíme do města Bela Crkva, která je centrem srbskýho Banátu. Musím říct, že z města jsme docela zklamaní, je špinavý, smradlavý, zruinovaný.
Na kole kolem Belocrkvanských jezer
Výhodou však je, že tady narazíme na stánek s názvem Česki sladoled prodávající českou točenou zmrzlinu. A tak zkusím přijít k okýnku a objednat si normálně česky malou míchanou. Paní má neskutečnou radost, když vidí nějakýho krajana. Ihned se k nám přidá, zavolá i manžela a oba nás srdečně zvou do Krušic, nedaleké vesnice, kde bydlí valná většina Čechů. Mají tam svůj kostel a kdejaký spolky, kde se scházejí a dodržujou český tradice a zvyky. Je to moc hezký, když si člověk uvědomí, že už jsou to povětšinou čtvrtý nebo pátý generace českých rodin, který se sem tenkrát přistěhovali. Pozvání bohužel odmítáme, času málo, plánů spousty.
Posezení s Čechama a českou točenou zmrzlinou
A tak se na kolech vracíme ke kempu. Cestou míjíme ceduli s nápisem Hluboká nad Vltavou a počtem kilometrů a pak už se objevujeme zpátky v kempu. Odkládáme kola a jdeme si půjčit kánoi. A tak si plujeme po jezeře až k pláži s jednou skluzavkou, která je honosně pojmenovaná Akvaland. Tam se rozhodneme to otočit a pádlovat zase zpátky do kempu. Ale ouha, otočil se vítr a najednou to není vůbec tak lehký. Kroužíme tam jako holubi na báni až se mi taky podaří omylem narazit lodí do zaparkovaných šlapadel. Doposud jsem totiž pádlovala já. Pak už se kormidla ujme tata a bez problémů doplujeme ke břehu. Ty však nastanou až při výstupu z lodě.
S pádlem od kánoe
Já, protože doputuju ke břehu první, vystoupím a snažím se vytáhnout kánoi na břeh. Bohužel to však není dostatečný a když se tata zvedne z lodě, je pod ním ještě dost vody, loďka se zaviklá, tata ztratí balanc a už je ve vodě. Naštěstí to není nic strašnýho, a tak uděláme legendární fotku s pádlem a už toho blbnutí radši necháváme a zalezeme si do našeho komfortního karavanu.
Trasa 5. den: mapa
