Starořímský památky, skalnatý oblouky a milíře

Tak abych dopověděla, jak to včera celý dopadlo a kde jsme nakonec našli přístřeší... Ze zoufalství jsme zajeli do malé vesničky Selo Gamzigrad, kde jsem omylem zajela do uličky mezi baráky. Když jsem se tam chtěla otočit, vylezl dědula a malej kluk z vrat a začli se ptát, co tam děláme. Vysvětlili jsme jim naše strasti se securiťákem a oni nám nabídli zůstat u nich. Vzhledem k pozdní hodině a nechuti hledat cokoli jinýho jsme nabídku přijali a postavili si u nich na zahradě náš stan. Vytáhli jsme láhev rakije, kterou s sebou pro takový případy taháme a už jsme byli kamarádi. Dostali jsme dokonce  tradiční srbskou večeři v podobě domácího ajvaru se sýrem, po čemž následovala fazolová polívka na níž se položilo vejce jako volí oko a přikusovat k tomu domácí pečivo. Všechno bylo doma vyrobený a hutný a mělo to fakt výbornou chuť. Nakonec jsme se ještě osprchovali, čímž byl ten dobrej skutek završen. Viva la Serbia!

Ranní káva a kořalka s panem domácím

Ráno vylezeme ze stanu asi kolem šesté ráno a kupodivu naši hostitelé už jsou vzhůru. A nejenom oni, dokonce i soused, kterej je už u našich hostitelů na návštěvě. A tak si sedáme k plastovýmu stolku a společně s dědulou odvedle si dáváme
tureckou kávu. A srbští přátelé to dokonce zapíjí šťopičkou pálenky. Není nad to začít ráno kapkou alkoholu.

Od hostitele si taky bereme adresu, abychom mu po návratu do Česka mohli poslat pohlednici, mockrát mu děkujeme za veškerou pohostinnost a pak už se s ním i všema ostatníma loučíme a odjíždíme směrem k památce Felix Romuliana. Tam zaparkujem a koupíme lístek za 300 RSD za osobu, což je fakt málo na to, že je to památka zapsaná v UNESCU. V ostatních evropských zemích by bylo vstupný mnohem vyšší.

Pozůstatky z dřív honosnýho sídla

Felix Romuliana je takový archeologický místo, který tvoří zbytky pevností, paláců, bazilik, lázní a chrámů starých Řeků. Na přelomu 3. a 4. století tenhle komplex nechal vystavět císař Galerius a pojmenoval ho po své mámě. Byly to takový lázně a odpočinkový místo pro lepší lidi a zajímavostí je, že tady lidi neléčila voda, ale energie místa samotnýho. O energii, která se v tomhle koutě světa skrývá ještě uslyšíte v některým z následujících článků!

    

Velikej komplex Felix Romuliana jako stvořenej pro milovníky historie

Pak už přijíždí nějakej školní výlet, je tam lidí jako smetí, děcka dělají brajgl a tak se radši sbalíme a mizíme odtud. Takový poklidný místečko to bylo.

Odkrytý pozůstatky jednoho z chrámů

Pak už se vydáváme směrem na Zaječar, do centra ani nezajíždíme a rovnou pokračujeme severně směrem na Negotin. V tomhle městečku se na chvíli zastavíme, projdeme si náměstí a promenádu a dokonce se mi podaří sehnat i nějakej ten pohled. Jsme tu zrovna kolem času oběda, a tak se rozhodneme zastavit se v nějakým stánku s rychlým občerstvením. Necháváme si radit od místňáků a tak jdeme zapadlou uličkou až k hladovýmu oknu, před nímž je docela fronta, což značí kvalitu stravovacích služeb. Objednáváme jednu pljeskavicu a jedny čevapi, platíme okolo padesáti korun a mně to dokonce vydrží ještě na večeři.

Srbský čevapi z Negotinu

Vlastně ani nevím, jak se ten stánek jmenooval, nicméně dostalo se k němu z náměstíčka Trg Đorđa Stanojevića a zahlo se doprava za obchodem s kolama tak, jak naznačuje červená šipka na obrázku.

Cesta k jídlu!

Pak už jedeme po silnici směrem na Jasenicu a následně na Jabukovac, za nímž odbočujeme z hlavní cesty doleva, abychom se trmáceli několik dlouhých chvil až k místu zvanému Vratna. Tohle je opravdu kouzelný místo, takže se určitě vyplatí se sem dokodrcat. Zaparkujem na velkým parkovišti u stánku s občerstvením, kde je možnost koupit si pivo nebo nanuka. A tak volíme jedno orosený a v tom ukrutným vedru se vydáváme doprava do poměrně strmýho kopce po turistické značce. Jakmile narazíme na rozcestí, vydáváme se doleva směrem na malou a velkou prerast a po chvíli narážíme na první zajímavost, kterou je želva. Uprostřed listí, jen tak nadivoko v lese si lebedí fakt velká želva, zvíře, který tady u nás známe jen ze zverimexů a zoo.

Odpočívající želva

Pak se rozhodneme vyšplhat k mohutnýmu ocelovýmu kříži, kterej se tyčí na vrcholku jedné skály. Cesta je to sice strastiplná, dokonce využíváme i lan a řetězů, ale výhled rozhodně stojí za to. Vidíme na pod námi se linoucí údolí s říčkou a taky okolní vrcholky.

 

Vrchol skály s křížem

Sestup dolů

Po tomhle skoro horolezeckým výkonu už pokračujeme dál po značce, která nás zavede až dolů k řece. Procházíme pod těma slavnýma obloukama, kvůli kterým jsme se sem vlastně vydali. Nejprve narážíme na Malou Prerast, která vlastně zas až tak malá není. Je to oblouk šířky okolo 33 m a výšky 34 m. Je to fakt velikán.

 

Mala Prerast

Dál nás potom čeká Velka Prerast, druhej oblouk, kterej je sice paradoxně svýmu názvu menší než ten předchozí, zato je však pořádně tlustej, okolo 30 m. Oba oblouky byly původně součástí jeskynního tunelu, kterej vymlela řeka Vratna a co se nestalo, střední část tunelu prodělala klaps a dneska nám tady zůstaly pouze tyhle dva oblouky. Je nepředstavitelný, jak takovej malej potůček mohl vymlet něco tak monumentálního, jako jsou tyhle brány. Až se dostatečně naobdivujem, vracíme se stejnou cestou zpátky k autu, trasa bohužel není udělaná jako okruh. Jo a když už jsme u těch oblouků, úplně mi to připomnělo americký Arches. Kdo ještě nečetl, tady je článek.

U auta se rozhodneme ještě navštívit Manastir Vratna, kterej se nachází v těsné blízkosti parkoviště. Tam koupíme pohled a ještě si před cestou chceme odskočit. Je tady sice budka se záchodama, nicméně nikdo nám neřekl, že vevnitř bude jen betonová podlaha a v ní trojúhelníková díra. Tyhle typy záchodů fakt nenávidím. Jo a ještě malá perlička, při sundávání kalhot se stane, že nám do té trojúhelníkové díry málem spadnou klíčky od auta. No to teda nevím, jak bysme odjeli, já bych to tam rozhodně lovit nechtěla.

 

Velka Prerast a most zasponzorovanej EU

Pak už se vracíme zpátky na hlavní silnici a pokračujeme na sever do vesnice Urovica. Tam chceme pokračovat nahoru kolem hřbitova, jak nám radí Googlovský mapy, ale po chvíli vypadá cesta jako tankodrom. Nechceme na autě z půjčovny nic urvat a tak se rozhodujeme touto cestou už dál nepokračovat. Naštěstí potkáme pantátu v traktoru, kterej si dokonce ve vlečce veze paňmámu i se psem a ten nám ochotně poradí. Máme jet na Slatinu a v Stare Brze Palance se máme dát doleva na Miroc. To je prej mnohem hezčí cesta než tadleta. Po ujetí této trasy z toho usuzujem, že je to sice delší cesta, ale zato trošku míň naprd než ta předtím. I když to teda taky není žádná sláva. 

Projíždíme tedy národním parkem Djerdap a nevidíme tu skoro ani živáčka. za to cítíme divnej hořící smrad a zanedlouho vyšpekulujem odkud se bere. Všude je totiž spousta milířů! Tohle známe jenom z pohádek a tady to fakt ještě funguje. Milíř je zařízení pro výrobu dřevěnýho uhlí. Je to taková hliněná pícka, do níž se seshora cpe dřevo, který za minimálního přístupu vzduchu pomalu hoří při relativně vysoké teplotě. Uvnitř milíře tedy dochází ke karbonizaci dřeva a ven se pak vytahuje hotový uhlí. Nádhera!

 

Milíře uprostřed národního parku Djerdap

Začínáme pomalu hledat ubytování, ale je tu jeden milíř za druhým, což značí blízkost lidskýho obydlí. Jedem teda dál a cesta se pak začne klikatit a serpentinama sjíždíme několik kilometrů dolů k Dunaji. Ve strmým kopci a v zatáčkách se stan staví opravdu blbě a tak to necháme na jiný místo. Až se pak nakonec objevujeme u Dunaje, přejedeme po mostě jeho slepý rameno a pak už jedeme po jeho pravým břehu proti proudu až do města Donji Milanovac.

Z pusté krajiny s milířema se náhle objevujeme v civilizovaným turistickým městě s přístavem a je to najednou úplně jinej svět. Všude krámky se suvenýry, hezký kavárny a tak. V infocentru se ptáme na nějaký hezký místo k táboření a pán nás pošle do ubytování s názvem Etno Kompleks Kapetan Mišin breg.

Noclehárna čtvrtej den

Bohužel je tam však spousta lidí, stan tam nestojí žádnej a zrovna tam přijíždí zájezd polských turistů. A tak se odtama pakujeme a zastavujeme u cesty vedoucí na Majdanpek, ještě trošku výš nad zmíněným ubytováním v serpentinách. Je to jedno z nejblbějších míst, který za celou dobu pobytu máme. Je to hned u cesty, za takovým menším travnatým valem a hned pod náma je nějaká podivná barabizna, která je, jak později zjišťujeme, obydlená. Radši nedomýšlet, kdo v takové zbořenině může bydlet a tak podělaní strachy uleháme večer ke spánku nevědomky, zda se zítra vůbec vzbudíme se všema věcma (a orgánama).

Trasa 4. den: mapa