Cypřiše v národním parku Congaree

Ráno vstaneme, rozloučíme se s Tiffany a jako poděkování jí předáme český piva. Sice jsme je koupili v Americe, ale kdo by se tahal s kartónkem pivek až z dalekýho Česka, že jo. Navlečem si plavky, a jdem si zaplavat k blízké pláži. No jdem si zaplavat...Jirka si jde zaplavat a já beznadějně stojím na písku, před očima včerejší vyvrženou medúzu. Popravdě řečeno kvůli tomuhle stvoření se mi do vody vůbec nechce. Jirka mě sice přesvědčuje, že on sám už tam plave nějakou chvilku a zatím žádnýho mořskýho živočicha nepotkal, nicméně já mu stejně nevěřím a vyčkávám na souši. 

Jedno z dnes navštívených míst

Když jde okolo pár místních usedlíků, neváhám ani minutu a jdu se jich zeptat, jak to tady s těma medúzama vlastně je. Přesvědčí mě, že tady

Vesmírná stanice, volně lezoucí želva a setkání s Čechem, to vše na Floridě

Ráno vstanem a dostanem od milýho Indíka míchaný vajíčka a opečenej chleba k snídani. No spíš od jeho ženy, která neumí anglicky, tak se s náma ani nemůže bavit, zato obskakovat nás musí pořád. Je to takový staromódní manželství, kde chlap vydělává na živobytí a žena obstarává domácnost. Je to taková pravá indická žena. Chuděra.

Abychom nějak využili krásnýho apartmánu, v kterým bydlíme, rozhodneme se jít si ráno zaplavat do nádhernýho bazénu, kterej k domu náleží. Apartmán se nachází ve zvláštním areálu domů, kde lidi mají společnej bazén, posilku, prádelnu a tak. Celej areál je oplocenej, aby se tam nedostali ostatní lidi a vjezd je povolenej jenom na čipovou kartu a heslo. Docela dobrej systém sdílené ekonomiky, kdy si aspoň každej nemusí stavět svůj vlastní bazén. Místní lidi v bázénu nejsou, jelikož když to má člověk doma, tak mu to asi není tak vzácný, a tak máme bazén sami pro sebe. Užijeme si to do poslední kapky.

 Bazén u našeho domácího

Pak už naše auto míří ven z Orlanda směrem na Cape Canaveral, kterej je slavnej především díky

Plantán, kvajáva, hurikán a jiný neštěstí

Ráno dostaneme od hostitelky na snídaní míchaný vajíčka s opečeným toastem, což nás nebudem si lhát, docela potěší a jsme tak schopni odpustit jí jejího štěkajícího čtyřnohýho miláčka. Po snídani si napakujeme věci do auta, já sedám za volant a uháníme dál na sever směrem k Orlandu. Avšak hned v Miami nastane zajímavá událost.

V pohodě si řídím, dáváme pozor na cestu a v tom najednou přímo přede mnou nějakej blázen v autě začne kličkovat přes všechny pruhy zprava doleva a já nemám šajn, co se děje. Nejdřív si myslím, že je to někdo zfetovanej, nebo omámenej jinýma látkama a až později mi dochází, že ten chudák se snaží tímto manévrováním zastavit ten štrůdl aut jedoucí za ním. Když všichni postupně začnou zpomalovat, všimnu si nenápadnýho nápisu Sheriff na dveřích toho kličkujícího auta. A jakmile zastavíme úplně, obleje mě horko z toho, že ten kluk kovbojská zastavil celou tu kolonu kvůli mně, protože jsem hned první na řadě, asi 5 metrů za ním. Panebože, co jsme to provedli? Nebo spíš s kým si nás to spletli? Naštěstí se ukáže, že šerif nejde po nás, ale zastavil, aby z prostředního pruhu odstranil zbytky roztržené pneumatiky. Každopádně ten způsob jakým to udělá, není úplně ledajakej. Ten frajer prostě vykopne dveře svýho auta, odhodí pneumatiku ke krajnici, zatočí prstem a ukáže dopředu, jakože máme všeci opět zařadit jedničku a vystřelit odtud. To jak takový zastavování kolony v praxi vypadá je možný vidět na tomhle videu.

Na Palm Beach

Pak už je po cestě všechno v normálu a my se tak po krátké době dostáváme na Palm Beach. Převlečem se do plavek a konečně hurá do vody. Na to, že jsme na jedné z nejznámějších pláží světa nám to tu přijde

Lodí mezi aligátory, kteří nakonec nepřipluli

Ráno vstaneme, zabalíme si všecky věci a znovu vyrazíme na cestu. Jedem po neskutečně dlouhým mostě vedoucím snad přes celej oceán až do Visitor Centra národního parku Everglades. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v části, která dost dobře nejde prozkoumat autem ani pešky, koupíme si projížďku na lodi! Máme štěstí, loďka odjíždí asi za 5 min, takže my dva společně s postarším německým párem nasedáme do lodi a naše kapitánka nás proveze částí parku nesoucí jméno Ten Tousand Islands (deset tisíc ostrůvků). 

 Leteckej pohled na ostrůvky

Prvně zastavíme u hnízda, kde sídlí pták jménem Orlovec říční. Nadšeně si jej fotografujeme a doufáme, že

Přejezd na Floridu za úžasným západem slunce

Ráno vstanem a máme před sebou poměrně dlouhou cestu. Máme se dostat přes celou Georgiu až na Floridu do Tampa Bay, kde máme zabookovaný další ubytování. Jelikož strávíme na dálnici něco málo přes sedm hodin, nic moc zajímavýho se ten den nestane a nic moc extra nenavštívíme. Alespoň však doufáme, že nám dlouhej přejezd vynahradí krásy Floridy.

Jakmile přejedeme hranice Floridy, zastavujeme se ve Visitor Centru, kde dostaneme spoustu letáčků. Kluk, kterej tam pracuje si hned všimne znaku na mých kraťasech a ptá se mě, jestli jsem z Kansasu. Vysvětluju mu, že jsem tam studovala a on odpovídá, že zná Wildcats z fotbalu. A tak můžu být zase jednou pyšná na mou americkou alma mater. Pak se ho ptám na to, jestli jsou na Floridě v moři medúzy, protože mě tím pár lidí před odjezdem sem strašilo. Kluk mě ale uklidňuje, že tam medúzy moc nejsou, že už je větší hrozba, že potkáme žraloka. No zas tak moc mě ten frajer teda neuklidnil.

Sunshine skyway bridge přes záliv

Po cestě se aspoň zastavíme v obchoďáku, kde si Jirka koupí tři košile a já si odnesu hezkou vestičku. A tak spokojeně pokračujeme dál až do

Horolezecký výkony a zákaz vstupu bělochům

Ráno vyrazíme od babičky a jedem všema těma zamotanýma cestičkama kolem ohrad se zvířatama. Nevím, jak se to stalo, ale dva koňové jsou venku z ohrady a stojí mi přímo v cestě. A co víc, jsou nějací splašení. Docela se bojím, tak radši najedu autem na trávu a pomalu ty splašence objedu. Přece jenom, nemáme to auto pojištěný. Jedem do Great Smoky Mountains National Park a babička nám vysvětlí, proč se těm horám říká smoky (kouřové). Důvodem je, že tam často prší a voda se tak vypařuje z lesa, což vypadá, jako by se z něj kouřilo. Doufám, že nám tam zrovna pršet nebude. No a vzhledem k tomu, že u babičky nějak moc nefungoval internet, museli jsme plán cesty zařídit trošku jiným způsobem.

 

Dojeli byste podle toho někam?

Naší první zastávkou je místo, odkud podnikneme menší procházku za vodopády Laurel Falls. Trochu nás vystraší cedulky varující před

Johnny Cash, Jack Daniel a podnikavá babička

U Adama a jeho ženy se kvalitně nasnídáme vloček s mlíkem a plni energie vyrážíme. Naše první zastávka je v Nashvillu, městě hudby…hlavně té country! Něco pro mojí mámu. Když přijedem, tak samozřejmě nevíme, kde zaparkovat. Náhodou narazíme na poldu a ten nám poradí, ať zaparkujem na štěrku pod mostem, že to budeme mít zadarmo. Proč ne. Později však zjistíme, že to není úplně nejbezpečnější místo a okolo se potuluje spousta bezďáků a jiných sociálních případů. Hned vedle je totiž sociálka, takže se není čemu divit. Po prohlídce města naštěstí nacházíme naše auto v pořádku i se všema věcma uvnitř.

Johnny Cash - můj oblíbenej zpěvák

Centrum města je moc hezký, jako první jdeme k Walk of Fame (chodník slávy), kde jsou hvězdy se slavnýma jménama jako

Most přes řeku Ohio a Mamutí jeskyně bez mamutů

Ráno vstanem poměrně brzo, nasnídáme se citrónovýho dortíku, kterej je tam pro nás nachystanej, dáme si k tomu zelenej čaj a vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jedem jen chvilku a naše první zastávka je u mostu Big Four Bridge v Louisville. Je to starej ocelovej příhradovej most rozpínající se přes řeku Ohio a v jeho polovině vede hranice mezi státy Indiana a Kentucky.

The Big Four Bridge v celé své kráse

Pak se ještě procházíme ve Waterfront parku, kterej je moc hezky upravenej a je hned u řeky. Najdem tam i hezký hřiště s dřevěnýma zvířatama a já se rozhodnu

Řízeni v Chicagu, Indiáni v Indianapollis a spaní jako na zámku

Ráno se Jirka vzbudí asi v 5, protože teď by v Česku bylo okolo oběda, takže by měl být vzhůru a měl by jíst. Já spím jako špalek a dospávám včerejší noční balení kufrů. Nicméně okolo deváté se konečně vyhrabeme a jedeme metrem na stanici Bluemont a pak jdeme ještě asi 2 km pěšky do půjčovny aut Hertz. Za přepážkou je velkej černoch, kterej s náma zařizuje všechny papíry. Ptá se nás, jaký chceme pojištění. Nějaký minimální je za 14 dolarů na den, což by téměř zdvojnásobilo naše náklady na auto. A tak se na to vykašlem a žádý pojištění nekupujem. Neplatíme ani za dalšího řidiče, což znamená, že musí celou dobu řídit Jirka. Samozřejmě se budeme střídat a já se taky budu celou cestu modlit, ať se nám nic nestane. Jinak jsme bez jakýchkoli servítek takzvaně v prdeli.

      

Naše kárka                                                       Veselý řidič

                                                                                               

Dostaneme modrýho Hyundaye Accent a milej černoušek nám ještě ukáže jak se otvírá kufr, nádrž na benzín a hlavně jak se s tím automatem řadí. Asi za 5 min máme školení za sebou a jsme připraveni

Z venkova do velkoměsta aneb z Manhattanu rovnou do Chicaga

A je to tady. Pátek třináctýho a můj poslední den v Manhattanu a taky v Kansasu. Jsem trochu nevyspalá, jelikož včera jsem do dvou do rána balila, protože jsem to nějak podcenila. Musela jsem ještě do Recu, pozvat k sobě pár Čechů na česnekovou pomazánku a samý podobně důležitý věci. Za předpokladu, že se zabalím do hodinky, začnu s balením asi v 10 večer. Jenže si nějak neuvědomím, kolik krámů jsem za toho půl roku nashromáždila. 

 Poslední fotka s mýma posilkovýma parťákama

V pátek ráno se tedy slavnostně odhlásím z kolejí a dojdu k Vojtovi, kde nás nebere Joe, kterej je tak hodnej a hodí nás svým autem do Kansas City na letiště, odkud já a Vojta odlítáme a Martin s Vildou tam půjčujou auto. Po cestě v autě je ještě

Když ti Kansasskej vítr napne plachtu

Část naší skupiny ráno vstane, nasnídá se a zabalí si věci. Jelikož ostatní stále ještě vyspávají, uděláme si takovej malej veget u vyhaslího ohniště a užíváme si ranního slunce. Je to neskutečná pohoda...až na to, že docela fouká vítr a všechen písek mi padá do pusy a do očí. A tak si přikryju hlavu ručníkem a vegetím dál!

Ranní pohoda

Pak už je čas naskládat všechny věci do lodí a vyplout dál po proudu řeky. Počasí nám fakt vychází, svítí sluníčko a je teplo. Možná až moc, protože s sebou máme (teda měli jsme)

Sil už málo mám, tak nechte mě plout ... po Kansas River

Jednoho dne takhle ve Vildové hlavě vzniknul nápad půjčit si v univerzitním sportovním centru kanoe a vyrazit na nich splout Kansas River, která protéká naším milovaným Manhattanem. Já teda nejsem žádnej velkej vodák, nicméně do kánoí se rozdělíme po dvou lidech a já doufám, že chytnu někoho zkušenejšího než jsem já sama. A zadařilo se! Posádku naší lodě tvořím já a Vojta, kterej sedí na místě kormidelníka a já jako háček vepředu sice musím poslouchat, ale za to nemusím řídit tu naši bárku.

Nakládáme lodě a hurá na vodu

Naše rodinky jsou dokonce tak hodný, že vemou svoje auta, zapřáhnou za ně plechový lodě a dovezou nám je až do místa našeho startu, do městečka Ogden, odkud začíná naše plavba. Jakmile se nám podaří

Menhir, silný pivo a badmintonovej míček, to vše v Kansas City

Je neděle a začíná být hezký počasí, tak se rozhodneme nesedět v Manhattanu, kterej už máme stejně skoro celej prozkoumanej a vyrazíme na výlet do nejbližšího velkoměsta jménem Kansas City. Je to trošku zavádějící, ale Kansas City kupodivu neleží v Kansasu, jak by název napovídal, ale v sousedním státě Missouri. Naše posádka obsahující Alexe, Matěje, Vildu, Kamču a mě ráno sedá do auta patřícího klukům a vyráží na další cestu za dobrodružstvím. 

Naší první zastávkou je muzeum o první světové válce (National World War I Museum and Memorial). Nejprve se nadšeně fotíme s menhirem, kterej je zapíchlej přímo před muzeem. Pak už míříme dovnitř. Hned u vchodu si koupím pohlednici, pak zakoupíme vstupenky a dozvíme se nemilou novinu, že probíhá rekonstrukce výtahu v tom velkým menhiru a my tak nemůžeme nahoru na vyhlídku. Snažíme se je ukecat, že si to vyšlápnem po schodech, ale obsluha je neoblomná. To víte, když Amíci mají nějaký pravidla, tak se musej dodržovat!

 Výletníci před menhirem u muzea

Muzeum je to opravdu hezký, i když teda trošku smutný, jelikož je o válce. Vidíme několik modelů bojových lodi, letadel i ponorek, spoustu

Tulipánovej festival se Skotama, Indiánama a taky náma Čechama

Je sobota a plán na dnešní den je jasnej. Bonnie, americká maminka Barči, s kterou jsme již byli na výletě v hlavním městě Kansasu, nás vezme autem na další výlet. Tentokrát do malebnýho městečka jménem Wamego, kde se koná tulipánovej festival.

Tulipány kam se podíváš

Cyklovýprava za mrtvou rybou, želvou a obřím bezpečnostním přelivem

Vzhledem k tomu, že má být o víkendu hezky a  my bychom rádi poznali další krásy Mannhattanu a jeho okolí, rozhodneme se vyrazit na našich kolech k nedaleké vodní nádrži jménem Tuttle Creek. Je to docela velká vodní plocha (zhruba 50 km²) a slouží jako ochrana Mannhattanu před povodněma. Některý její prvky jsme dokonce probírali i ve škole, a tak je z toho zas takovej malej vodohospodářskej výlet!

 Cyklisti u obřího bezpečnostního přelivu

 

Sice jsme na cyklovýlet zvali spoustu lidí, vypadá to však zase jako výlet Čechů! Jedinej odvážnej, kdo se k nám přidává je

Hody hody doprovody dejte vejce malovaný!

Tuhle neděli se slaví v Manhattnu velikonoce a my si to rozhodně nemůžeme nechat ujít! Ba naopak, musíme ukázat Amíkům, jak se to dělá u nás. A tak ráno sednem do auta a jedeme do Wallmartu nakoupit suroviny na pečení velikonočního berana. Máme sice menší problémy s hledáním mouky, protože tady existuje jen jeden typ, ale to nás nemůže zastavit. Naopak! Dokonce se nám podaří najít i formu na berana! Nevypadá sice jako ta u nás a náš beran tudiž bude placatej, ale i tak to bude beran.

Beránčí hlava

Jakmile se vrátíme, začne u nás v apartmánu velká akce s názvem pečení. Naštěstí je nás hodně a tak nakonec

Kávu si osolím o trochu víc, jaderný zbraně a Santa Fe

Ráno vstanem a začínáme si uvědomovat, že tohle je poslední den naší skvělé výpravy. Je to trochu smutný, ale moc dlouho smutnit nevydržíme, protože o zábavu se ráno postará Adam. Chudák, ještě mírně rozespalej si totiž místo cukru do kafe nasype sůl a pozná to, až se napije.

Kuchyně našich hostitelů

Škoda, že naše cesta končí. Jsme už fakt sehraní, každej má v týmu nějakou funkci a tak už jsme zabalení raz dva a můžeme vyrazit na cestu. Ještě předtím však uděláme

Málem ztracená sváča, domky ve skalách a motající se blondýna

Ráno se nasnídáme, namažeme svačiny a můžeme vyrazit. Hned v první ostřejší zatáčce však najednou něco pleskne Vildovi do bočního skla. Chvíli na to tupě zíráme, až nám dojde, že je to Vildova svačina, kterou si zapomněl na střeše našeho vozu a měl takový štěstí, že si uši igelitovýho pytlíku přivřel do dveří, takže sváča nebyla ztracena, ale pouze pleskla o jeho okýnko. Jako památku na tuto událost jsme po zbytek dovolené měli na jednom okýnku mastnej flek!

Vildova svačinka za oknem

Ze sněžnicové výpravy rovnou do kádě s horkou vodou

Ráno se nasnídáme a pak se jdem naskládat před dům i s jeho majitelem a uděláme tak památeční fotku na naše společný nocování. Pak uděláme menší zastávku u silničního mostu, kde jsme si před pár dny schovali balíček, kterej s náma nesměl putovat do Utahu a pokračujem vstříc dalšímu národnímu parku.

Fotka s Mikem a jeho velkým dřevěným domem

Naším bodem zájmu je pro dnešek park jménem Black Canyon of the Gunisson. Nejdřív se zastavíme na jedné moc pěkné vyhlídce a pak už pokračujem do

Jízda smrti, kaňony a jízda smrti podruhé

Ráno vstaneme a vydáme se směrem do národního parku Canyonlands. Je tu však jeden problém a tím je neskutečná bolest, kterou mi způsobuje právě rostoucí osmička. Problém je však záhy vyřešen, protože Vojta má u sebe nějakej speciální prášek od bolesti. Je to sice trochu driák, avšak po chvilce o bolesti (a skoro ani o sobě) nevím. Trošku průser však je, že zrovna já řídím. Jsem po prášku ve velice uvolněné a mírně nezodpovědné náladě, avšak mám pocit, že řízení mi jde od ruky skoro jako bych se narodila s volantem v ruce. Spolujezdec Vojta si po chvíli všimne mýho tupě zírajícího výrazu, kterýmu se zasměje a nechá mě řídit dál. To mám ale důvěru.

Spokojený holky vzadu v autě s kytárou

Nakonec živí a zdraví dorážíme do Canyonlands (země kaňonů) a navštěvujeme nejvzdálenější bod parku, kterým je Grand View overlook (1853 m n. m.). Uděláme tam menší