neděle 31. ledna 2016

Návštěva Kansaskýho muzea s mojí Malajskou spolubydlící

Na to, že je leden, tak je dneska strašně hezky a poměrně i teplo. Snažím se přesvědčit český holky, že někam vyrazíme, ale nějak se mi to nepovede. A tak když přijdu z oběda domů, potkám v kuchyni spolubydlící Cheryl lyn, která má taky chuť někam jít. A tak se domluvíme a společně vyrazíme do nedalekýho muzea Riley County. Jen taková vsuvka  - County je něco jako okres u nás v Česku. No a Manhattan leží právě v „okrese“ Riley.

Muzeum je to poměrně malý, ale zato docela zajímavý. Vstupný se neplatí, takže ani nemůžeme čekat nic ohromnýho. Každopádně si tam koupím svůj první pohled z USA, protože zatím nebyla možnost. Já vím, je to hrůza…první pohled skoro po třech týdnech.

No a vzhledem k tomu, že nějaký muzejní řeči by asi všechny nudily (a taky jsem se toho tam moc nedozvěděla :-D), tak bude tento článek spíš takovej obrázkovej.

Šicí stroj - Singrovka

Po cestě do muzea se ještě dovím spoustu zajímavých faktů o Malajsii - rodné zemi Cheryl lyn, což je vlastně mnohem naučnější než celý muzeum. No neva a teď už teda tom muzeu. Nejdřív si projdeme část se „starodávnýma“ domácíma spotřebičema. Celkově mám pocit,

čtvrtek 28. ledna 2016

Matěj má narozeniny a tajemství řeckých písmenek

Dneska má Matěj - jeden z českých kluků narozeniny. Má stejnou americkou rodinku jako já, a tak jsme pozvaní ještě společně s Aničkou a Alexem k nim na večeři. Kluci nás tam vemou autem, takže nemusíme řešit dopravu a navíc bude větší sranda!

Na véču si Matěj přál buffalo burgers. A tak je má mít. Howard nakoupil bizoní maso od místního farmáře, takže kvalita je zaručena. I když takovýhle věci normálně nejím, tohle mi fakt chutná. Kluci sní burgery dokonce tři, takže jim pak je trošku težko. No trošku...přijde mi, že zbytek návštěvy už jen tak mrtvě sedí v gauči a tráví tu spoustu jídla, a občas to proloží takovým tím přejezeným škytnutím :-D

Bizoní hamburgery

Nakonec to všecko ještě zaplácnem koláčem Key Lime Pie, kterej je dělanej z limetky. Kdyby měl někdo zájem si tenhle koláč upíct doma, nebo třeba kdyby měl někdo zájem ho upíct pro mě, tak tady je odkaz na recept od

pátek 22. ledna 2016

Vačice u sportovního centra a vše o něm (ní)

Dneska se konečně poprvé dostávám do univerzitního sportovního centra. Oficiálně se jmenuje Recreactional center, ale my mu zkráceně říkáme Rec. Máme ho asi 5 minut pěšky od domu a všechno tam máme zadarmo! No zadarmo, je to placený z vysokýho školnýho, ale to my platit nemusíme, takže pro nás opravdu zadáčo. Takže to tak vidím, že tam budu každej druhej den. Takových příležitostí už v životě moc mít nebudu.

Recreational center v celé své kráse


Otvírací hodiny jsou následující:

úterý 19. ledna 2016

První den ve škole aneb seznamte se, co a s kým budu studovat

Nadešel můj první den školy. Ráno si radši přivstanu a vyrazím zavčas. V kabelce mám mapku kampusu, protože se tady zatím fakt neorientuju a myslím, že budu nucena ji použít. 

Nakonec budovu College of Engineering najdu poměrně snadno a už mi zbývá jen najít třídu. Potřebuju číslo 2144. Kroužím po celým patře, kde jsou dveře očíslovaný stylem, že někdo v podnapilým stavu šel a přiřazoval sousedícím dveřím různý čísla. No prostě není v tom žádná souslednost. Nakonec třídu objevím a říkám si, jak jsem tady brzo. Asi 8 min před začátkem. Zas tak brzo to ale není, protože ve třídě už všichni jsou. Že by tady všichni chodili tak načas? Za chvíli dorazí i profesor a my tak můžem začít hodinu.

Nová část naší fakulty - tady se bude studovat

Moje první dojmy jsou takový, že jsem nerozuměla úplně

Výlet do země Oz a hlavního města Kansasu

Dnes je pondělí a měla by začít škola. Jenže je tady státní svátek, takže ta nepříjemná událost je odložena až na úterý. Slaví se totiž Martin Luther King, Jr. Day, který má připomínat narození Martina Luthera Kinga. Slaví se každoročně vždy třetí pondělí v lednu, což je právě okolo jeho narozenin, které byly 15. ledna. Martin Luther King byl hlavním mluvčím v hnutí za občanská práva, kde úspěšně protestoval proti rasové diskriminaci. Státní svátek se začal slavit krátce po jeho zavraždění v roce 1968 a prezident Ronald Reagan jej oficiálně uznal roku 1983. Tak a to by asi o historii stačilo.

Martin Luther King s americkou vlajkou v pozadí

A vzhledem k tomu, že máme celej den volno, rozhodnem se využít nabídky jedné z našich amerických rodin a jedeme s něma na výlet. Bonnie nás vezme autem do

pondělí 18. ledna 2016

Zelňačka a Becherovka s americkou rodinkou

Jak už jsem se několikrát zmínila, máme tady něco jako americkou rodinku. Hlavními strůjci tohoto projektu jsou manželé Liz a Howard. Ti už se takhle o český děti starají přes dvacet let a mají doma dokonce vystavený čestný poděkování a medaili za zásluhy od ČVUTu. Je to fakt chvályhodný, že někdo něco takovýho dělá. Mají dům plnej pohlednic z Česka, různých naučných publikací jak o Česku, tak o Slovensku a jde vidět, že už nějakej pátek mají co dočinění s Čechama. V ČR byli několikrát, mají procestovanou téměř celou republiku včetně Prahy, Olomouce, Pardubic nebo dokonce Krnova. 

Howard a Liz nás dětí tento rok mají dokonce 5. Už od minulýho semestru se starají o dva český kluky Alexe a Matěje, od tohoto semestru vemou pod svoje ochranný křídla ještě nás tři holky. Mě, Juditu a Aničku. Obě holky jsou Slovenky, ale studujou na VŠE v Praze. No a tuhle neděli jsme k nim my nově příchozí pozvaný na večeři. Domluvíme se, že pro ně uvaříme nějaký typický jídlo.

Judita, Liz a já u plotny

Nejdřív nás Liz vyzvedne u kolejí a jedem nakoupit všechny potřebný suroviny do Walmartu. Rozhodnem se pro

neděle 17. ledna 2016

Chodec exotem a večerní basketbalovej zápas

Je sobota. A to znamená, že od menzy jede zadarmo autobus do Walmartu! Jo, není to nic extra, ale když tady člověk nemá auto, tak vezme za vděk čímkoli. Všechno je tady totiž strašně daleko. Nejbližší velkej obchod je skoro hodinu pěšky. 

Když už jsme u těch vzdáleností, tak všechno je tady poněkud megalomanský. Oproti Evropě, kde je nahuštěnej jeden baráček na druhým, tak tady je na všechno místo. Ještě jsem neviděla panelák (kromě kolejí), nebo něco podobnýho. Každá rodinka tady má svůj domek a k němu i docela velkej pozemek. Takže i relativně malý město je roztáhlý po velkým území. A to je asi důvod, proč tady má každej auto a řídit zde legálně můžete už od 16 let. 

Hromadná doprava tady prakticky neexistuje. Po městě jezdí jen takovej mikrobus, kterej jezdí v hodinových intervalech, což je na naše poměry hrozná doba. Než abych na něj čekala, radši jdu všude pěšky. No a proč by tady lidi taky jezdili tím pitomým autobuskem, když koupí litr benzínu za směsných 10 Kč? Navíc všude je spousta parkovišť, takže si zastaví téměř u dveří.

Místní autobus -  vleze se do něj asi 15 až 20 lidí

No a tím se dostávám k další polemice a to o tom, že to tady vůbec není uzpůsobený pro chodce. Chodníky jsou jen podél těch nejhlavnějších silnic, takže musíte chodit tudy. Když si chcete projít nějakou menší uličku, tak musíte

pátek 15. ledna 2016

Kecy v kleci a zrzavý pozdrav z Čech

Ráno jdem s holkama na nějakou přednášku týkající se práce v USA. Dovíme se zde spoustu užitečných informací, třeba to, že se studentským vízem F1  tady můžeme pracovat pouze na univerzitním kampusu a to maximálně 20 hodin za týden. Až budeme mít nabídku k práci, tak si můžeme jít vyřídit social security number, který je nezbytný k tomu, aby nás mohli legálně zaměstnat v USA. Kvůli tomuhle číslu budeme muset jet někam za město, kde to navíc budou vyřizovat přes 3 týdny. Tak to aby člověk našel něco co nejdřív, jinak to snad ani nebude mít cenu. Další zajímavou věcí je, že tady neuspějete s normálním CV, ale musíte mít něco, čemu se říká resumé. Podle mě je to skoro to stejný, s tím rozdílem, že tam nesmíte uvádět věk ani fotografii.

Velkým pozitivem této přednášky je, že na konci zase dostaneme fialový trička. Sice jsou trošku větší, ale na spaní dobrý. A po cestě domů se mi podaří vyfotit veverku, kterých tady běhá spousta a vůbec nejsou tak plachý jako v Česku.

 Jedna z triliónu veverek

Aby těch schůzek nebylo málo, rozhodnem se jít večer ještě na přednášku týkající se bydlení. Upřímně nedozvíme se nic zajímavýho. Moje očekávání bylo, že nám třeba řeknou, kam se schovat, kdyby přišlo tornádo nebo něco podobnýho. Ale to oni ne. Místo toho tlachají o

čtvrtek 14. ledna 2016

Hraní bowlingu a nějaký fakta o škole

Začínám se vyrovávat s časovým posunem a taky je čas na první skypování. Všichni jsou strašně zvědaví, jaký to tady je, s kým bydlím, jaký je počasí, jestli všemu rozumím a podobně. Takže skypuju téměř celej den. Mezitím chodím na jídlo do místní menzy, která se jmenuje Derby. Máme tady totiž zaplacených 20 jídel týdně a menza je od našeho bydlení asi 15 až 20 minut pěšky. Takže mám pocit, že celej den jen chodím na jídlo a z jídla.

Během dne udělám taky jednu velmi pozitivní věc, a to, že si vylepím ke své posteli dvě fotky, který jsem si dovezla s sebou. Tak a od teď tady budem spolu!

Můj fotokoutek

Večer máme zase program pro mezinárodní studenty a tentokrát to je hraní bowlingu zdarma. V jedné z univerzitních budov se v podzemí náchází asi 10 bowlingových drah. Přijdou mi docela kvalitní  a stále tak nějak nechápu, jak může být

středa 13. ledna 2016

Večeře s tombolou a představení osazenstva našeho bytu

Jen tak na úvod, s tím spaním to zase až tak slavný nebylo. V noci jsem se probudila asi osmkrát, což se mi snad za celej život ještě nestalo. Naivně jsem si myslela, že jet lag se mě týkat nebude, ale to jsem se pěkně spletla. Holt posun časových pásem mi poněkud narušil můj denní režim.

Ráno se teda musím nějak vzbudit a jít na další přednášky do školy. Zezačátku nám povídají něco o vízech, pak si jdu nechat vyrobit školní kartu a pak ještě musíme do místního zdravotního centra vyplnit nějakej papír, že nemáme tuberkulózu. Naštěstí nejsme odnikud z Asie, takže se nemusíme nechat na tuberkulózu testovat. To by nás totiž stálo asi 90 dolarů. Zajímavý je, že to zdravotní centrum je univerzitní, to znamená pro studenty. Nikdy jsem neslyšela o tom,že by univerzita měla svou malou nemocnici s nejmodernějším vybavením a vlastní lékárnou. Není to první věc, které se tady divím a hádám, že ani ne poslední.

Pak si ještě vyslechnem nějaký další přednášky a taky se jdeme podívat na takovej menší veletrh, kterej se koná ve škole. Jsou tam různý stánky, kde nabízí bankovní účty, mobilní tarify a spoustu dalšího. Výhodou je, že skoro u každýho stánku člověk něco dostane, takže odcházíme bohatší o

úterý 12. ledna 2016

Setkání s Československou osádkou a kývací tanec

Ráno musím vstávat kolem páté. Moje nová rodinka mě totiž veze do školy, kde nám začíná Orientation week (týden, kdy se máme zorientovat v novým městě a hlavně škole :-D). Sice to začíná až v 9, ale vzhledem k tomu, že Kansas City a Manhattan jsou od sebe vzdélený přes 200 km, musíme vyrazit dřív. 

Když si to tak frčíme po dálnici, je ještě tma a já pořád nějak nechápu, že jsem v USA. I když nějaký změny tady určitě jsou. Dálnice rozhodně není sámá díra, ani žádná uzávěrka, svištíme si to pořád rovně bez sebemenších zatáček a cestou vidím spoustu typických amerických trucků.

 Aut s velkým čumákem tu jezdí fakt hodně

Zhruba v půlce cesty mě Kaye předá své mamce Liz a jejímu manželovi Howardovi, kteří teď budou mojí "rodinou" tady v USA. Po cestě se dost bavíme a všichni jsou na mě strašně hodní. Před devátou přistaneme před školou, kde už na mě čeká

neděle 10. ledna 2016

S Aviciim až za oceán

Tak je to tady. Den odjezdu. Začátek byl teda pro nás s Jirkou hodně smutnej, ale naštěstí existuje skype a podobný věci, takže budeme pořád v kontaktu. A cestou jsem vlastně ještě přišla na to, že je krásný když vám někdo chybí a ještě krásnější, když někomu chybíte vy. To znamená, že se máte fakt rádi. Mnohem horší by bylo, kdyby se nám nestýskalo.

No a tak byl snad jakž takž zažehnán prvotní smutek. A tak sedím sama na letišti a najednou zjišťuju, že můj let do Stockholmu má skoro hodinu zpoždění. To to začíná. Jen doufám, že to tak nebude pokračovat. Nakonec až o půl 12 nasedám do letadla. Mám místo v uličce vedle jedné starší paní a malé holky, který vedou poměrně zajímavej rozhovor. Paní na holčičku mluví česky, a ta jí odpovídá švédsky. No chudák dítě, musí být úplně zmatený.

Ve Stockholmu mám nakonec poměrně dost času. Dokonce si stihnu koupit pohled a udělat Check-in na poslední let (což mi mimochodem zachrání kůži). Pak ještě mírně šaškuju před vstupem do

sobota 9. ledna 2016

Stručnej úvod o mým plánovaným studiu v USA

Tak nějak nikde ve svých článcích jsem nezmínila, že odjíždím studovat na půl roku do Ameriky. Jo, proto ta rozlučka! Tak aby následující příspěvky nebyly tak úplně vytržený z kontextu dosavadního dění, tento článek by měl leccos osvětlit.

Ve škole mě vybrali ke studiu v USA, konkrétně na Kansas State University. Já vím, není to žádnej Harvard ani Stanford, ale  je to škola v USA, tak doufejme, že bude kvalitní. A kam že vůbec jedu? Do Manhattanu! Nelekejte se…není to čtvrť v New York City, ale poklidný městečko ve státě Kansas. Tak teď něco o něm.

Stát ležící přímo uprostřed USA


Borovička + tři bukvice = povedená rozlučka

Tak je tady konečně pátek. Ráno dělám zkoušku z hydrauliky a tím pádem mám všechny zkoušky za sebou a najednou mi začíná docházet, že v neděli odjíždím. Celej minulej týden jsem měla každej den zkoušku, což sebou neslo i dost stresu a učení se na další den, takže mi můj odjezd ani nepřišel na mysl. 

Když je teda po všem a já jdu ze školy domů tak přemýšlím, co ještě dnes musím zařídit. O půl čtvrté mám sraz s Jirkou ve Staropramenu a jdem nakoupit nějaký piva na dnešní rozlučku. Pak ještě musíme honem do Kauflandu nakoupit nějaký suroviny na pomazánky, který chcem udělat jako takový malý pohoštění. Takže práce fůra a času málo … No a proto se dostáváme na Strahov, kde se moje rozlučka má konat, asi minutu před oficiální začátkem. Dva lidi už tam dokonce jsou! Hnedka začnem mazat pomazánky a lidi přicházej docela na čas. Zábava je v plným proudu, hraje se fotbálek a různě se klábosí (jak by řekl Dan :-D). Něco po desáte však už někteří musí jít a tak se ještě rozhodnu rychle zorganizovat, abychom se společně vyfotili. Jen díky tomu, že klukovi, kterej nás fotí to nejde, tam v poslední sekundě stačí vběhnout i právě přijetivší Adéla. Táhla se sem chuděra až z Mnichova, kam přijela teprve v neděli a v pátek hned musí zase zpátky. Takže máme krásnou fotku, kterou Karel trefně nazval kolektivní blaho Tak tady je.

  Hromadná fotka Téměř všech zúčastněných

Na rozloučenou taky dostanu spoustu dárků, který jsem vůbec nečekala a mám z nich obrovskou radost. Jsou to samý praktický dárky jako