Výlet do Garmische, igeliti v Alpách a klobásky pro vegetariána

Ráno je teda pekelný. Jsme úplně nevyspalý, ale nějak se teda proberem a vyrazíme na metro. A zrovna když si kupuju lístek, tak si vzpomenu, že nemáme velice důležitej papírek, kde máme číslo na našeho hostitele Ludwiga (o něm později) a všechny ostatní informace, bez nichž by se výlet nemohl uskutečnit. Áďa proto rychle běží zpátky do pokoje a já jen s napětím sleduju její cestu, jak se na chodbě a pak i v pokoji rozsvěcuje světlo a pak zase zhasíná. Naštěstí přiběhne vcelku rychle a tak naskakujem do právě odjíždějícího metra. 

Hostitel Ludwig – to je jeden kluk, kterej je na webu Couchsurfing, kde jsem zaregistrovaná i já. Tato stránka sdružuje lidi, kteří nabídnou ve svým bytě místo na přespání zadarmo někomu cizímu a naoplátku zase někam můžou vyjet a u někoho přespat. Je to zábavnej a taky nejlevnější způsob cestování.

Na autobusáku ihned zmerčíme náš bus, ukážem lístky a už se hrnem nahoru, abychom se mohly vyvalit do sedaček. Náš plán
dospat včerejšek poněkud pokulhává, protože samozřejmě celou cestu zase kecáme. Kolem osmé ráno vystupujem v Garmischi, kde hned na úvod vyrážíme do infocentra. Já tam posbírám nějaký letáčky a Áďa se dívá po mapách. Stojí okolo 7 Eur, což mi přijde docela dost a tvrdím, že si vystačíme s mapkou, co je v letáčku. Adéla ale trvá na tom, že mapu koupí, třeba se jí ještě někdy bude hodit. Mně to přijde zbytečný, ale je to její rozhodnutí … který se nakonec ukázalo jako správný, jinak bysme v německých Alpách bloudily ještě doteď.

A tak se vydáme na cestu k velkýmu jezeru jménem Eibsee. Garmisch je docela velkej, a tak se radši ptáme několika kolemjdoucích, jestli jdeme dobře. Všichni jsou zděšeni, že až tam chcem dojít pěšky. Přitom je to nějakých 10 km, což by se mělo zvládnout levou zadní. Jakmile se vymotáme z města, už jsme si jistější naši polohou a míříme směrem k Hammersbachu. Před náma se začínají objevovat nádherný panoramata! A tak jakmile potkáme prvního člověka (dědu v červeným triku), tak žadoníme o fotku. Tak tady je.

Jak z obálky časopisu

Počasí nám opravdu vychází a tak si užíváme náš společnej výlet na čerstvým vzduchu. No a jak se máme tak strašně fajn,  nedáváme tak moc pozor na cestu a najednou se stane, že nevíme, kde jsme. Zatímco se díváme do mapy a snažíme se zorientovat, doběhne nás děda v červeným triku. Radši se ho teda zaptáme, kterým směrem máme jít a on nám ochotně radí a dodává, že on má stejnou cestu. Slušně poděkujem a vydáváme se daným směrem a jelikož je cesta docela do kopce a děda nestačí s dechem, tak ho za první zatáčkou ztrácíme. Pokračujem teda dál zase až do doby, kdy nevíme, kde jsme a civění do mapy nás zdrží na tak dlouho, že nás zase dojde děda. No co, aspoň víme, že jdeme správně!

 Reklama na alpský mlíko

To, že dorážíme k našemu cíli, jezeru Eibsee začínáme poznávat zvýšenou koncentrací turistů všeho druhu. Opět se necháváme vyfotit neznámým člověkem, který sem přijel z USA. Potkáme taky spoustu Asiatů a lidí ze všech koutů světa. Rozdíl mezi náma a něma je však v tom, že jsou to docela zazobanci, kteří nemají s turistikou nic společnýho. Až k jezeru dorazili ve svých BMW, nahoru na Zugspitze se nechali vyvízt lanovkou a promenádujou se tam v nóbl oblečení. Ale my to máme alespoň dobrodružný!

Kachny kam se podíváš

Jezero se nakonec rozhodnem neobejít celý, jelikož čas už pokročil a nechceme k Ludwigovi dorazit za tmy. Proto změníme kurz a začnem se pomalu navracet do města. Bohužel se nám na zpáteční cestě rozprší a my tak musíme chtě nechtě použít naše hrozný pláštěnky. 

Adéle poslala její máma skvělou průhlednou pláštěnku typu igelit, která rozhodně nemůže vydržet nějakej alpskej slejvák. Musíme se modlit, ať jenom krape. No a já se moc posmívat nemůžu, protože na tom nejsem o nic líp. Na poslední chvíli jsem si totiž sbalila plastovou kuličku Herbalife a v ní zmačkanou pláštěnku stejně kvalitní, jako má Adéla. Takže pochodujem mezi všema těma nóbl lidma jako dva igeliti. Po zvážení celé situace jsme však nakonec obě rády, že nějaký pláštěnky vůbec máme. Pánbů zaplať za ty dary (igelity).

Nad Alpami sa blýská hromy divobíjú

Až dorazíme zpátky do městečka, jdem ještě nakoupit do Lidlu nějakou zeleninu a vajíčka, protože jsme se po cestě rozhodly, že uvaříme Ludwigovi lečo. Vezem mu totiž dárek – výtečné domácí klobásky mýho taťky a je nám blbý mu to tam jen tak mrsknout, tak mu z toho radši něco uvaříme. Mimochodem ty klobásky jsou fakt vzácny, protože za posledních pár hodin nacestovaly spoustu kilometrů. Konkrétně se vezly z Hluboček do Olomouce, následně do Prahy, odtud do Mnichova, pak byly celej den nešeny po Alpách až nakonec dorazily do Garmische-Partenkirchenu. A to ještě nevíte kam poputujou dál!

Při nákupu promýšlíme, jestli Ludwig bude jíst cuketu a podobný zeleniny. Nakonec berem zeleniny spousty a doufáme, že nebude vybíravej. Kolem sedmé na něj zvoníme v krásným alpským domečku. Mile nás přívítá a ukazuje nám náš pokoj, koupelnu a kuchyni. Má to tam fakt moc hezký a my si připadáme jako v nějakým hotelu. 

Po koupeli se pustíme do vaření a předáme dary. Ovšem co čert nechtěl, dozvídáme se, že Ludwig je vegetarián. A klobáskami stovky uražených kilometrů padlo vniveč. No nic, klobásy a lečo děláme odděleně na dvou pánvích, Ludwig si pak dává pouze zeleninu a my si to vylepšíme klobáskama. Hlavně, že jsme se strachovaly, jestli bude jíst cuketu … 

Po večeři ještě jdeme do centra, kde zrovna probíhá nějakej festival pouličního umění a mají tam být různí zpěváci, artisti, malíři a tak. Jenomže jelikož lije jako z konve, jsme tam jen asi 10 min, z nichž asi 9  trávíme pod střechou jednoho stánku. Nic jsme neviděly, protože všeci umělci byli zalezlí, a tak zase jedeme domů. Tam se přeslečeme z úplně mokrých věcí do pyžama a šupnem si do postele.

No a jak to vlastně dopadlo s těma klobásama? Další den čeká Ludwig hosty z Austrálie, kterým náš dar nabídne. No a tak se nejspíš stane, že naše domácí klobásy skončí v žaludcích protinožců.