Déšť...to nepotřebuje delší komentář

/Před začátkem článku bych se nejdříve chtěla omluvit za nedostatek obrazového materiálu a to z důvodů absence času a dobré nálady vůbec něco fotit. Vysvětlení naleznete níže./

Jsme osmej den na cestách. A asi proto, že je osmička moje smolný číslo, tak se semele všecko, co se v tento podělanej den semlelo. Byl to bezkonkurenčně nejhorší den naší výpravy a mohlo za to
počasí. Na druhou stranu, co tě nezabije, to tě posílí. A bylo to vážně jen o fous, že nás to posílilo a ne zabilo.

Vstanem klasicky v 6:30 na budíka a zjišťujeme, že prší. Rozhodnem se, že si ještě trošku pospíme a třeba do té doby přestane. Ani po hodině není situace lepší a vypadá to, že je zataženo na sto let. Volám proto domů a pověřuju naše, aby zjistili, jak se bude počasí vyvíjet. Dostanu hlášení, že má pršet celej den. Ale co teď? Ve stanu přece zůstat nemůžem. A to hned z několika důvodů. Například se mi chce čůrat. Zadržuju to docela dlouho, ale nakonec do deště stejně musím. Ach jo.

Ještě nějakou dobu zevlujeme ve stanu, požíráme nejrůznější sušenky, hrajem karty a plánujem naši další cestu. Kolem jedenácté už je to ve stanu nesnesitelné. Nevíme, jak bysme si sedli, bolí nás záda, zadek, nohy, prostě všecko. Rozhodneme se vylízt, rychle všecko spakovat a vyjet.

Chytře si necháváme jenom kraťasy a pláštěnky, zatímco teplé oblečení poctivě balíme do igelitek, abychom se měli do čeho převlíct, až pršení přestane (ano, to ještě naivně doufáme, že přestane). Jedeme podél řeky Drau a já si říkám, že to zas tak hrozný není. Pravda…zatím není, ale bude!

Cesta se začíná zhoršovat. Trošku stoupá a hlavně je štěrková, což zvyšuje tření a zpomaluje jízdu. Aby toho nebylo málo, tak začne foukat. A severní vítr je opravdu krutý. Cítím, jak moje holá stehna začínají mrznout, a za chvíli cítím, že už je necítím. To samé ruce. Mám je úplně zkřehlé, špatně se mi přehazuje a brzdí. Podívám se na Jirku, kterej drkotá zubama, a usuzuju, že naše situace je opravdu špatná a potřebujeme se někam schovat. Zachraňuje nás policejní stanice v Muhldorfu, kde se schováváme ve vestibulu za posuvnými dveřmi. Toto je však jen dočasné řešení, takže za chvíli musíme zase vyjet. 

Jirka v červeném pláštěnkovém ponču proráží cestu jako rudá valící se koule a všichni radši uskakují z cesty. Cestou ani nevidíme nic zajímavýho, jenom obrovské přivaděče vodní elektrárny, které se táhnou z prudkého kopce. Situace je neúnosná a my se rozhodnem uvolnit nějaký finance na pořádný ubytování. Dneska to na stan rozhodně nevypadá. 

Zoufale se snažíme něco najít. Cestou mineme několik penzionů. U prvního se nemůžeme dozvonit. Druhý má na dveřích cedulku Urlaub (dovolená) a u třetího se koná svatba. Jedem tedy dál až narazíme na další penzion a další cedulku Urlaub. Proč zrovna teď museli všichni Rakušáci odjet válet si šunky bůhví kam? V dalším penzionu je plno, nemluvě o tom, že nás tam přivítal nepříjemnej pes, kterej na nás celou dobu vrčel a štěkal. To už jsem nevydržela a propadla pláči, způsobenýmu zimou, strachem ze psa, naštváním ze zavřených penzionů a vyčerpáním. Po chvíli mi nezbývalo nic jinýho než se uklidnit a šlápnout znova do pedálů a šlapat ještě víc, než kdykoliv předtím.

Konečně nacházíme penzion, kde však chtějí za dva lidi 58 Eur. To nám nepřijde jako nejlepší nabídka a tak se hecnem a zkusíme ještě trošku zamakat. Dorážíme do Schwaigu, kde máme najitý kemp, ale otvírá se tam až v 6 večer. Usuzujem, že nemůžem 3 hodiny čekat venku před kempem a dojedem až do Spittalu. Tam už je jistota nějakýho ubytování. Narážíme na první hotel, kde za pokoj pro dva máme zaplatit 118 Eur. Do prkýnka dubovýho, že jsme nezůstali v tom penzionu předtím. Omluvíme se, že je to pro nás moc peněz a paní na recepci je tak hodná, že kvůli nám zavolá do Sports Academy, což je studentské ubytování u sportovního areálu. Naštěstí mají volno a tak sedáme na kola vypravujeme se tu naši záchranu hledat. Sice cestou trošku bloudíme, ale nakonec se nám podáří najít vytouženou budovu. 

Paní už o nás ví, hned nás poznává (dva promoklí šašci z Česka jsou asi nezaměnitelní) a podává nám klíče. Kola zavřeme do přístavku, kde je i spousta jiného sportovního náčiní a jdeme se konečně ubytovat do našeho pokoje číslo 26 (Jirkovo šťastný číslo). Máme i vlastní koupelnu se záchodem. Bájo. Nutně potřebuju teplou sprchu, abych se nějak zahřála.  Čeká mě však velké zklamání, protože teče jenom vlažná. Ježíšku na křížku! Přehazuju přes sebe ručník a dobíhám do koupelny na chodbě, kde už teplá naštěstí teče. 

 Dvacetšestka - Jirkovo a teď už i moje šťastný číslo

Pak se vrátím do pokoje a snažím se usušit všechny mokrý věci. Všechno je rozmočený, jak kdybych to vytáhla z bazénu. Rozložím po pokoji všechny své pohledy, letáčky, vstupenky, mapy a všechno, co jsem celou cestu pracně sbírala a opatrovávala. Největší šok je však peněženka, která by se dala ždímat, stejně jako Eura, pojištění a hlavně letenky! Letenky od Wizzairu, na kterých je asi se třema vykřičníkama napsaný, že se nesmí pokrčit ani jinak zničit. Ano přesně ty letenky, o který jsem měla takovou starost a speciálně si je poskládala do peněženky právě proto, aby se jim nic nestalo. Bůh stůj na letišti při nás.

Sušící se pohledy a spol.

Pak jdem ještě dolů na recepci poprosit o starý noviny, kterýma si vycpem boty, aby do rána uschly. To je naše poslední povinnost a pak už si jen lehnem do postele, kde hrajeme Švábí salát a nakonec si uděláme masáž, abychom se zítra zase mohli hýbat, najeli co nejvíc a vylepšili tak náš dneškem zkažený průměr ujetých kilometrů.

A tak skončil náš ne příliš vydařený osmý den. Amen!

 

Ujeto: 39,60 km

Nocleh: ubytovna Sports Academy (a dalo se taky tady Camping Draufluss)