Mokrá soutěska, ztraceni v Aplách a projížďka v olympijským bobu

Ráno vstanem docela brzo. Vypadá to, že bude hezky a tak chcem co nejdřív vyrazit na cestu. Ještě nás napadne vyfotit se s Ludwigem, ať na něho máme taky aspoň nějakou památku. Jako nejvhodnější místo zvolíme balkón, odkud je krásnej výhled na Alpský vrcholky. No není tohle bydlení snů? Takovej pohled asi nikdy neomrzí.

S naším couchsurfingským hostitelem

Vydáme se teda pěšky k Riesersee, což je taky docela velký jezírko. Na kraji vidíme právě se oblíkajíc starší paní, která si zřejmě byla
zaplavat. To je teda docela odvážný vzhledem k tomu, že my máme na sobě bundy. Potom pokračujem kolem nějaké chaty a taky vidíme historickej bob, s nímž se hned fotíme. 

Historische Olympische Bobbahn

Pokračujem polem nepolem a lesem nelesem až do Hammersbachu, odkud už naše cesta začne poměrně strmě stoupat. Náš dnešní výlet totiž vede na soutěsku Höllentalklamm, což nám doporučil Ludwig. U Garmische je ještě jedna, mnohem slavnější Partnachklamm, ale tam prej bývá spousta turistů a navíc ani není tak hezká jako ta naše. Není nad to, když vám poradí domorodec.    

 Mapka okolí Garmische 

Pak se konečně vyškrábem tam, kde teprve začíná samotná soutěska a je tam tudíž něco k vidění. Samozřejmě to není zadarmo. Připadá mi teda trochu ujetý vybírat vstupný za něco, co vytvořila příroda, ale budiž. Na druhou stranu, hezky se tam o to starají, prostředí je čistý, takže nakonec z nás ty čtyři Eura vytáhnou. Je pravda, že se ze začátku trochu cukáme, ale stejně s tím nic nenaděláme. Každopádně stojí to za to!

Opravdu krásná cesta soutěskou

Hned ze začátku na nás čeká malé muzeum, kde můžeme (teda hlavně já, Ádě je to mlýnský kolečko docela jedno) obdivovat Peltonovu turbínu.

 Historische Peltonturbine

V půlce zjistíme, že za náma jde zase ten děda v červeným tričku, což je teda obrovská náhoda, když si uvědomíte, kolik je v Garmischi turistických cest. Jako staří známí se pozdravíme a pokračujeme dál. Míjíme několik vodopádů a musím uznat, že výběr mých bot, který už jsou za tu dobu užívání trošku děravý, nebyl úplně nejlepší.  Ovšem dokud v nich úplně nečvachtám, tak to zas taková hrůza není. 

 Náš svačící plácek

 Tschechische Turisten!

Za chvíli dorážíme až k Höllentalangerhütte, kde si jen skočíme na záchod načepovat vodu a zas frčíme dál. Zbytek nudných turistů už od chaty pokračuje zpátky dolů, avšak my se vydáváme na skvělou expedici vzhůru, kam až nám to čas dovolí. Akorát  s tím časem jsme se trošku přepočítaly. Síly už začínají ubývat, Áďa začíná trochu kňourat a já, jež nesu celou dobu všecky naše věci začínám pociťovat mírnou únavu. O fyzický síly ale zas až tak nejde. Vidím, že Áďa už moc nemůže a já vlastně nevím, kde se přesně nacházíme, což mě docela vyčerpává psychicky. Adéla samozřejmě o ničem neví, a tak si trochu pospíším a dojdu k rozcestíku první, abych se zorientovala a mohla ji pak uklidnit, že mám všecko pod kontrolou. Na vrcholu Kreuzeck  dáme sváču na posilněnou a dolů už to pak jde samo.

 U chaty Höllentalangerhütte (1387 m n. m.)

Akorát teda zjišťujem, že Blablacar, kterej jede v 5 nemůžem stihnout a tak píšem omluvnou smsku, že jsme ztraceny v horách a do 5 se určitě nenajdem. Jsme trošku v bryndě, protože nevíme, jak se dnes dostanem do Mnichova, nemáme už moc jídla, čas docela pokročil a my jsme někde v nejvyšším bodě naší výpravy. 

 Avšak na fotce se přece usmívat musíme

Nakonec je krize zažehnána, protože dolů šlapem v poměrně rychlým tempu a kecáme o sto šest, takže cesta ubíhá docela rychle. Krosíme to dolů po sjezdovce, když v tom najednou začne zase pršet. A tak je čas vyndat naše starý známý igelity, který nám už jednou zachránily kejhák. Naštěstí už skoro celou cestu nikoho nepotkáme, takže nás to nemusí až tak štvát. Kdo by taky lezl ven v takovým počasí.

Skoro u konce narazíme na bývalou dráhu Olympische Bobbahn, kterou projdem úplně celou až dolů. Uděláme si fotku v bobu a pak už dorážíme k Ludwigovi.  Je moc hodnej, půjčí nám svůj počítač a my tak můžem hledat cestu domů. Jenže je to Mac, s kterým ani jedna neumíme a tak nám strašně dlouho trvá, než se nám konečně podaří vyšašit ten Blablacar. Musím přiznat, že Áďa se snaží ovládat Maca  jak může, kdežto já (jak to tak v krizových situacích mívám) se vzmůžu pouze na záchvat smíchu, kterej ne a ne přestat.

 Malotraktorem...kabrioletem

No a tak Adéla volá na jedinej volnej Blablacar jedoucí do Mnichova. Když zaslechnu, že říká slovíčko voll (že je plnej), tak mi docela zatrne a Ludwig se lehce pousměje. Pro něj možná komická situace, ale pro nás poměrně kritická. Rychle najedem na stránky MeinFernbusu, kde zjišťujem, že dnes večer jede ještě jeden poslední autobus. Naštěstí je ještě volnej a tak hned kupujem dva lístky. Jak se říká, máme teda z pekla štěstí. Rychle se sbalíme, rozloučíme se s Ludwigem a upalujem do obchodu, kde si kupujem vynikající sýr Philadelphia s příchutí čokolády Milka a několik housek. Tohle pak tlačíme do hlavy na nádraží. Potom už nastoupíme do busu a v klidu odjíždíme domů do Munichu. Když se pozdě večer vylíhnem na autobusáku, nestačíme se divit. Zrovna dneska začíná Oktoberfest a tak je všude fůra lidi v krojích, což je oproti liduprázdným Alpám docela změna. Ve veselým vagónu metra dojedeme na kolej a pak už jen ulehnem a jdem spát.