Budík jsme si radši nastavili už na 6 a během 30 minut máme
vše sbalené a napakované na kolech. To je asi náš rekord, kterej se nám už za
celou cestu nepodařil. Zastavujeme na první lavičce, kde snídáme a čeká na nás
zajímavé překvapení. Najednou něco uvidím plout na hladině. Je to asi vydra
nebo bobr, což jsem ještě nikdy v životě neviděla. U lavičky najde Jirka
sluneční brýle, které si ze srandy nasazuje. Ne že by mu neslušely, ale radši
je tam necháváme pro někoho jinýho.
John Lennon zamlada
Z Obernbergu pokračujem po břehu řeky a cesta nějak
neutíká. Vidíme strašně daleko před sebe a nikde není nic
zajímavého k vidění. Navíc je cesta štěrková a protože je strašný sucho, tak se z ní pěkně práší. Máme zaprášený všechny věci a chlupy na Jirkových nohách úplně zešedivěly. Akorát nevím, jestli je to tím prachem, nebo zešedivěl ze mě. Cestou vidíme několik kraftwerků a popravdě mě už nefascinují tolik jako na začátku. I když fotku s turbínou nesmím jako správnej vodohospodář vynechat.
zajímavého k vidění. Navíc je cesta štěrková a protože je strašný sucho, tak se z ní pěkně práší. Máme zaprášený všechny věci a chlupy na Jirkových nohách úplně zešedivěly. Akorát nevím, jestli je to tím prachem, nebo zešedivěl ze mě. Cestou vidíme několik kraftwerků a popravdě mě už nefascinují tolik jako na začátku. I když fotku s turbínou nesmím jako správnej vodohospodář vynechat.
S turbínou
Konečně dorážíme do Braunau am Inn, kde dokupujeme zásoby a
hned je také likvidujeme. Svačíme u místního kostelíka vedle sochy Franze
Josefa a hovíme si. Hovíme si tak, že Jirka najednou pronese, že za 2 hodiny
budeme v Braunau. Myslel však v Burghuisenu (však co, to je taky na
B). Mně se myšlenka sedět na lavičce v Braunau docela zamlouvá, ale za 10minut
stejně zase vyrážíme na cestu.
Franz Josef (ten vpravo)
Jedem teda dál podél Innu po prašné cestičce, když
v tom si všimneme, že dole pod námi vede souběžně pěkná asfaltka. Jelikož
jsme zkušení borci (jak s oblibou říká Jirkův taťka), tak neváháme a
sjedem na asfaltku s naivním míněním, že když se budem držet řeky, tak se
nemůžeme ztratit. Opak je však pravdou. Jak po cestě klábosíme, ani si
nevšimneme, že se naše asfaltka řece vzdaluje. Najednou se objevíme na větší
silnici a nevíme kam dál. Dáváme se doprava a doufáme, že zas řeku brzo najdem.
Po cestě zastavujeme na odpočívadle, z kterého je výhled na soutok řek Inn
a Salzach. Je to moc pěkné, jelikož každá řeka má tak trochu jinou barvu a jde
vidět, jak se do sebe mísí.
V tom místě se na silnici dokonce napojí naše
cyklostezka, z čehož usuzujeme, že jsme zas až tak nebloudili. Sjedem
prudký kopec a objevujeme se u řeky Salzach. Najdeme krásnou pláž, kde nejsou
žádní lidé a protože času máme dneska fůru, tak se zastavujem na koupačku. Řeka
je trošku studená, ale to nám ani moc neva. Má docela sílu, takže plavat se
v ní moc nedá, ale je průzračně čistá.
Pohoda v Salzachu
Pak k nám připluje kachna se dvěma malými kachňaty,
který si fotíme. Jsou až neskutečně blízko. Tady taky omýváme své zaprášené
tašky a kola a Jirka maže řetězy olejem na opalování, protože jinej nemáme (což
byla ale pěkná blbost, jak jsem se po návratu dozvěděla doma od taťky). No
nevadí. Pak už nastane čas odjet a my přijíždíme do Burghuisenu, který je
právoplatným nositelem svého jména. Město se může pochlubit pěti hrady, které
se majestátně tyčí nad řekou. No prostě jako z pohádky.
Pak už se cyklostezka vzdaluje řece, projíždíme přes Sankt
Radegung , máme už pocit, že jsme trošku ztraceni, ale v tom se před námi
vyloupne cedule se směrovkou na Tittmoning. Do samotnýho města se dostáváme
přes most, kterej spojuje Rakousko s Německem. A tak se najednou zase
ocitáme u Němců.
Všichni jsou už v Německu, auf Wiedersehen já tam taky jdu!
V místní pekárně koupíme chleba. Na velkej nákup není
čas. Začíná totiž foukat a vypadá to, že se něco blíží. V mezích možností
se snažíme co nejrychleji dostat do kempu. Ovšem naše možnosti jsou značně
omezené po celém dni v sedle a 10% stoupání nám nepřidá. A navíc já a
přehazka nejsme moc velcí kmoši, tak mi ještě v tom obřím kopci musí
spadnout řetěz. Celá začerněná šlapu jak blázen Jirkovi v patách a vítr je
tak silnej, že mám pocit, že se aji s kolem převrátím na bok. Konečně
dorážíme do kempu. Platíme na recepci a rozkládáme stan pod velkým stromem.
Poučená ze školy o retenční kapacitě stromů jsem si jistá, že je to to nejlepší
místo, kde na nás nebude pršet, jelikož to strom všecko zachytí. Naše počínání
však sleduje Němka, která neváhá a začne nám radit, ať jdeme jinam, že do
tohoto stromu určitě uhodí blesk a bude po nás. Myslím, že v okolí byly i
vyšší objekty, ale protože nám ženská nasadila brouka do hlavy a já bych pod
tím stromem už stejně neusla, tak se raději stěhujeme. Stan stavíme dle její
rady za jejich karavan, kterej nám dělá bariéru proti větru.
Náš skromný příbytek
Pořád neprší, a tak si jdeme obejít jezero. Mají to tam
pěkně zařízené, jsou tam tobogány, průlezky, skokanský můstek a tak. Škoda, že
už není počasí na koupání. Po procházce se jdem umýt a spát. V noci je
pěkná bouřka. To vím ale jen z doslechu, protože mě to vůbec neprobudilo.
Ujeto: 81,72 km
Nocleh: Camping Seebauer
Žádné komentáře:
Okomentovat