Vyhazov z pláže, zapomenuté klíče a jsme bez kol!

Jako každej den se v rychlosti sbálíme, sednem na kola a už si to frčíme k písečné pláži. Je to fakt paráda být takhle brzo ráno u moře, když ještě okolo není fůra lidí. Sednem si na lavičku, kde posnídáme a já ještě vyperu na záchodech nějaký prádlo, než se přihrnou plážoví turisti. Taky bysme rádi zašli do vody, ale vzhledem k tomu, že docela dost fouká a teplota je na nepříznivých 20°C, musíme se dlouho přemáhat. Kolem desáté se konečně odhodláme ke koupání. Blbnem ve vlnách jako malí Jardové a užíváme si moře, který máme v celé jeho velikosti jen sami pro sebe. Kterejpak blázen by se taky v takové zimě koupal…

Už zase se houpeme na vlnách! Hip hip... hurá!

U všeho toho cachtání a ráchání se ve vodě mě Jirka dokonce fotí. Na každé fotce je však cíp ručníku, kterej Jirka zrovna držel, tak jsem fotky musela
ořezat. Pak ještě napíšem do písku číslo 885, ke kterému nesmí chybět jednotky a to kilometry. Je to vzdálenost, kterou jsme doposud ujeli. Prosíme kolemjdoucí Němky, jestli by nás s naším výkonem nemohli vyfotit a ony ochotně přijímají.

Triumfální fotografie

Pak už se jen jdem osprchovat od slané vody, počkáme až uschnem a o půl 12 máme v plánu vyjet. Pláž ale budeme muset opustit dřív! Kolem čtvrt na 12 totiž přijde malej chlápek s tričkem Staff (zaměstnanec – obsluha), kterej nás svojí lámanou angličtinou a s velkým zklamáním musí vyhodit. Vyslechnem si: „You are not allowed to stay here“ (Zde nemůžete zůstat.) A tak si musíme všecky věci spakovat a vyjet. Ale je to jedno, stejně jsme chtěli za chvíli vyrazit. Chudák pán je z toho celej smutnej, ale asi to musel udělat. Byli jsme nejspíš na pláži, která patřila nějakýmu hotelu.

A tak opouštíme Bibione a naše oblíbený moře. Po cestě se ještě stavíme na rychlým kebabu a v infocentru, kde se doptávám na cestu. Zjišťuju, že tady dokonce mají cyklostezku vedoucí až do městečka Latisana. A tak ji využijem. Je to ale taková kostrbatá polňačka, a tak se po pár kilometrech odpojujem na poklidnou asfaltku. Bohužel však musíme na malou chvíli zajet i na velkou silnici, kam se mi vůbec nechce. Naštěstí po ní jedem asi jen 5 minut a co nás v tom krátkým čase nepotká? Dodávka PACE z italského kempu, kde jsme byli asi před třema dny (tady se o ní píšu). To je mi náhodička.

Projíždíme přes Portoguaro, kde zastavujem v místním supermarketu, abychom se najedli a taky nakupujeme nějaký dárky pro rodinu. Kupujem olivoý oleje, sýr Grana Padano a nakládané papričky. Pak nám zabere nemalej čas to všecko narvat do brašen, ale i tak spokojeně odjíždíme dál. Čeká nás posledních 8 km, který však stojí za to. Jedem po frekventované silnici, která je poměrně úzká a mám pocit, že auta na nás vůbec neberou ohled. Po chvíli se do toho ještě přidá poměrně silný vítr, který s náma cloumá ze strany na stranu. To je teda jízda snů. Jsem nervózní, ať se nám takhle na poslední chvilku něco nestane, ale nakonec to zvládnem. Ostatně jako vždy!

Dorážíme tedy do města San Stino, kde už máme domluvenej sraz s Peťou – Jirkovým švagříčkem, kterej jezdí se svou dodávkou po celé Evropě. (Šťastnej to člověk, pořád takhle cestovat!) Přemýšlíme, kde bysme s ním dali sraz, ať je to blízko sjezdu dálnice a taky ať to rychle najde. Najednou uvidím kostel s vysokou věží a hned je nám jasný, že je to to pravý místo. Jirka odešle Peťovi smsku s místem srazu a než se nadějem, stojí u nás bílá dodávka s olomouckou poznávací značkou.

Švagříčci sobě

Avšak Peťa musí s nákladem rychle na místo určení, a tak má jen 10 minut času. Bleskurychle teda všecko vysypem na zem, a začneme přehrabovat, který věci ještě budeme potřebovat a který už ne. Zvládnem to docela rychle a během těch 10 minut jsou všecky věci včetně kol úspěšně naloženy v dodávce. Loučíme se s Peťou, který odjíždí zpět na dálnici.

A pak si ještě uspořádáváme věci v našem malém baťůžku, když v tom najednou Jirka zjistí, že nemáme klíče od našeho pražskýho bytu! Do prkený ohrady! Voláme Peťovi, kterej už je samozřejmě x km daleko. Naštěstí je tak hodnej, že na prvním sjezdu sjede a vrací se k nám s klíčema. Asi je trošku naštvanej…ale kdo by nebyl, že jo. Tak ještě jednou mockrát díky Peťo, jseš zlatej!

Pak už jako největší vandráci s jedním batohem a stanem v ruce míříme do centra města, kde na nás ti vyfiklí Italové hledí jako na bezdomovce. Je pravda, že je to teď bez těch kol takový divný, ale jednu noc to přežijem. Navíc Jirka vypadá s těma dvěma černýma spacákama připnutýma k bokům batohu jako potápěč s kyslíkovýma lahvema.

Míříme k místnímu nádraží, kde za travnatým valem rozbouráme stan.  Už nemáme ani karimatky, takže ležení na tvrdé zemi není úplně ideální. Potřebovali jsme však minimalizovat bagáž kvůli tomu, že zpátky poletíme letadlem. I tak se nám ale ve stanu líbí, hrajeme s kartama Oko a Jirku pak napadne hrát o gumový bonbóny. Jakmile o ně začnem hrát, totálně se mi přestane dařit a prohraju asi šestkrát za sebou. Jirka už si stěžuje, že je celej přecpanej bonbónama, čímž se mi vlastně pěkně vysmívá, protože ví, že na ně mám strašnou chuť. Ostatně jako vždy na všecko sladký.

Poslední balení stanu po nocování nadivoko

Ujeto: asi kolem 50 km, ale v tom stresu při odvozu kol jsme si zapomněli přečíst tachometr
Nocleh: nadivoko