Večeře s tombolou a představení osazenstva našeho bytu

Jen tak na úvod, s tím spaním to zase až tak slavný nebylo. V noci jsem se probudila asi osmkrát, což se mi snad za celej život ještě nestalo. Naivně jsem si myslela, že jet lag se mě týkat nebude, ale to jsem se pěkně spletla. Holt posun časových pásem mi poněkud narušil můj denní režim.

Ráno se teda musím nějak vzbudit a jít na další přednášky do školy. Zezačátku nám povídají něco o vízech, pak si jdu nechat vyrobit školní kartu a pak ještě musíme do místního zdravotního centra vyplnit nějakej papír, že nemáme tuberkulózu. Naštěstí nejsme odnikud z Asie, takže se nemusíme nechat na tuberkulózu testovat. To by nás totiž stálo asi 90 dolarů. Zajímavý je, že to zdravotní centrum je univerzitní, to znamená pro studenty. Nikdy jsem neslyšela o tom,že by univerzita měla svou malou nemocnici s nejmodernějším vybavením a vlastní lékárnou. Není to první věc, které se tady divím a hádám, že ani ne poslední.

Pak si ještě vyslechnem nějaký další přednášky a taky se jdeme podívat na takovej menší veletrh, kterej se koná ve škole. Jsou tam různý stánky, kde nabízí bankovní účty, mobilní tarify a spoustu dalšího. Výhodou je, že skoro u každýho stánku člověk něco dostane, takže odcházíme bohatší o

Setkání s Československou osádkou a kývací tanec

Ráno musím vstávat kolem páté. Moje nová rodinka mě totiž veze do školy, kde nám začíná Orientation week (týden, kdy se máme zorientovat v novým městě a hlavně škole :-D). Sice to začíná až v 9, ale vzhledem k tomu, že Kansas City a Manhattan jsou od sebe vzdélený přes 200 km, musíme vyrazit dřív. 

Když si to tak frčíme po dálnici, je ještě tma a já pořád nějak nechápu, že jsem v USA. I když nějaký změny tady určitě jsou. Dálnice rozhodně není sámá díra, ani žádná uzávěrka, svištíme si to pořád rovně bez sebemenších zatáček a cestou vidím spoustu typických amerických trucků.

 Aut s velkým čumákem tu jezdí fakt hodně

Zhruba v půlce cesty mě Kaye předá své mamce Liz a jejímu manželovi Howardovi, kteří teď budou mojí "rodinou" tady v USA. Po cestě se dost bavíme a všichni jsou na mě strašně hodní. Před devátou přistaneme před školou, kde už na mě čeká

S Aviciim až za oceán

Tak je to tady. Den odjezdu. Začátek byl teda pro nás s Jirkou hodně smutnej, ale naštěstí existuje skype a podobný věci, takže budeme pořád v kontaktu. A cestou jsem vlastně ještě přišla na to, že je krásný když vám někdo chybí a ještě krásnější, když někomu chybíte vy. To znamená, že se máte fakt rádi. Mnohem horší by bylo, kdyby se nám nestýskalo.

No a tak byl snad jakž takž zažehnán prvotní smutek. A tak sedím sama na letišti a najednou zjišťuju, že můj let do Stockholmu má skoro hodinu zpoždění. To to začíná. Jen doufám, že to tak nebude pokračovat. Nakonec až o půl 12 nasedám do letadla. Mám místo v uličce vedle jedné starší paní a malé holky, který vedou poměrně zajímavej rozhovor. Paní na holčičku mluví česky, a ta jí odpovídá švédsky. No chudák dítě, musí být úplně zmatený.

Ve Stockholmu mám nakonec poměrně dost času. Dokonce si stihnu koupit pohled a udělat Check-in na poslední let (což mi mimochodem zachrání kůži). Pak ještě mírně šaškuju před vstupem do

Stručnej úvod o mým plánovaným studiu v USA

Tak nějak nikde ve svých článcích jsem nezmínila, že odjíždím studovat na půl roku do Ameriky. Jo, proto ta rozlučka! Tak aby následující příspěvky nebyly tak úplně vytržený z kontextu dosavadního dění, tento článek by měl leccos osvětlit.

Ve škole mě vybrali ke studiu v USA, konkrétně na Kansas State University. Já vím, není to žádnej Harvard ani Stanford, ale  je to škola v USA, tak doufejme, že bude kvalitní. A kam že vůbec jedu? Do Manhattanu! Nelekejte se…není to čtvrť v New York City, ale poklidný městečko ve státě Kansas. Tak teď něco o něm.

Stát ležící přímo uprostřed USA

Borovička + tři bukvice = povedená rozlučka

Tak je tady konečně pátek. Ráno dělám zkoušku z hydrauliky a tím pádem mám všechny zkoušky za sebou a najednou mi začíná docházet, že v neděli odjíždím. Celej minulej týden jsem měla každej den zkoušku, což sebou neslo i dost stresu a učení se na další den, takže mi můj odjezd ani nepřišel na mysl. 

Když je teda po všem a já jdu ze školy domů tak přemýšlím, co ještě dnes musím zařídit. O půl čtvrté mám sraz s Jirkou ve Staropramenu a jdem nakoupit nějaký piva na dnešní rozlučku. Pak ještě musíme honem do Kauflandu nakoupit nějaký suroviny na pomazánky, který chcem udělat jako takový malý pohoštění. Takže práce fůra a času málo … No a proto se dostáváme na Strahov, kde se moje rozlučka má konat, asi minutu před oficiální začátkem. Dva lidi už tam dokonce jsou! Hnedka začnem mazat pomazánky a lidi přicházej docela na čas. Zábava je v plným proudu, hraje se fotbálek a různě se klábosí (jak by řekl Dan :-D). Něco po desáte však už někteří musí jít a tak se ještě rozhodnu rychle zorganizovat, abychom se společně vyfotili. Jen díky tomu, že klukovi, kterej nás fotí to nejde, tam v poslední sekundě stačí vběhnout i právě přijetivší Adéla. Táhla se sem chuděra až z Mnichova, kam přijela teprve v neděli a v pátek hned musí zase zpátky. Takže máme krásnou fotku, kterou Karel trefně nazval kolektivní blaho Tak tady je.

  Hromadná fotka Téměř všech zúčastněných

Na rozloučenou taky dostanu spoustu dárků, který jsem vůbec nečekala a mám z nich obrovskou radost. Jsou to samý praktický dárky jako