Ráno se vyhrabeme ze stanu a vydáváme se směrem k jednomu z mnoha dalších klášterů. Tento se jmenuje Manasija Manastir a je zajímavej tím, že je postavenej uprostřed bývalýho hradu. Je tedy ze všech stran obehnanej zdma s obranýma věžema, což ho činí odlišným a nezapomenutelným.
Pohled shora na Manastija Manastir
Jak tak stojíme před klášterem a chystáme se dovnitř, najednou okolo projede školní autobus plnej dětí. A víte, co se vevnitř děje? Místo klasických bitek o svačinu a tahání holek za vlasy všichni
spořádaně sedí na svých místech a při průjezdu kolem kláštera se všichni poctivě pokřižujou. Nevěříme svým očím.
Pak už pokračujeme dál do městečka Despotovac, kde narazíme na trhy. Místní tady prodávají svoji vlastní zeleninu a ovoce a někteří dokonce sýry. Sýry jsou tady všechny podobný, i když Srbové samotní v nich dělají velký rozdíly. Mají sýr slany i stary, slany i mlady a různý další kombinace různě slaných a starých odrůd. Nicméně pro nás je to pořád sýr balkánskej, takže měkkej a slanej!
Trh s domácíma produktama v Despotovaci
Hned za městečkem Despotovac narážíme na velmi zajímavou atrakci, kterou je Park Maketa. Je to taková sbírka miniaturních památek z celé Evropy a bůhví odkud. Park je však ještě zavřenej, a tak ho bohužel nenavštívíme, ale myslím, že by za návštěvu stál.
Pak už konečně dorážíme do hlavní destinace dnešního dne, do jeskyně Resavska pecina. Je to největší jeskyně v celým Srbsku a musím uznat, že se nám moc líbí. Vstupný je zanedbatelný, 300 dinárů za osobu.
Výzdoba v jeskyni Resavska Pecina
Počasí dneska není nic moc, a tak je návštěva jeskyní ideální zábavou. Avšak Srbové a dodržování otvírací doby nejde moc dohromady. Na internetu jsme našli, že by se mělo otvírat v 8, ovšem na pokladně u jeskyní bylo napsáno 9. Ani jeden z údajů však nic nemění na tom, že první zaměstnanec se dostaví o čtvrt na deset a prohlídka začíná dokonce až o půl desáté. Odměnou je alespoň fakt, že máme průvodce sami pro sebe a může se nám tak plně věnovat a říct nám o Resavske jeskyni spoustu zajímavostí.
Jeskynní korály
Asi nejvíc mě zaujme fakt, že ještě donedávna byla jeskyně volně přístupná veřejnosti, a tak se bohužel taky stalo, že někteří návštěvníci ulámali nějaký části výzdoby. Kdo by nechtěl mít doma svůj vlastní stalagmit, že jo? Pak vidíme klasický jeskynní útvary, který nám mají připomínat vězení, svatební dort či matku s dítětem, ale to je taková jeskynní klasika. No a největší unikát jsou takzvaný korály. Jsou to takový malý vápencový bobulky rašící jedna ze druhé, který dohromady vypadají jako mořský korály. Prej to je jedinej jeskynní korál na světě.
U vodopádu Veliki Buk
Pak už dorážíme k vodopádu Veliki Buk, kde si projdeme jeho okolí. Na Srbsko je tu poměrně dost turisticky čile, je tu sem tam nějaká restaurace a ubytování. Vodopád a okolí moc pěkný, ale na nás až zbytečně moc turistický.
Mini vodopád u jedné z restaurací
Po cestě pak úplně náhodou narazíme na Muzej Rudarstva ve vesnici Svenjski Rudnik. I když muzea moc nevyhledávám, tohle opravdu stálo za to! Výborná průvodkyně mi v angličtině podrobně všechno popíše a vyprávění se neobešlo bez spousty zajímavých příběhů.
Současný vybavení srbských horníků
Tak například telefon a záchranná výbava, který jsou na obrázcích nahoře nejsou ničím historickým, nýbrž ukázkami předmětu, který lidi dnes používají při jejich každodenní práci v dole. Chtěla bych vidět, co by na bezpečnost práce a podobný předpisy říkaly hlavouni z EU. Možná důvod, proč tam ještě pořád Srbsko není.
Další zajímavou věcí je to, že o těžbě uhlí není jenom samotný muzeum, ale vlastně celá vesnice. Ta je údolíčkem rozdělena na východní a západní svah a podle toho, jaký máte ve společnosti postavení taky bydlíte. Takže dělníci na východ, inženýři na západ. Nejhorší je, že to tímhle stylem funguje i v současnosti a dělníci tak pořád bydlí v hliněných chalupách splácaných z bůhví čeho.
Vstupní štola do dolu ve městě Svenjski Rudnik
No a muzeum není jenom o uhlí, ale taky o lidech, kteří v této komunitě žili a stále žijou. Je úplně normální, že dospívající holky doma sedí a vyšívají nebo háčkujou či provádí jiný domácí ušlechtilý práce a všechny svoje výrobky skladujou v dřevěné truhle podobné té dole na fotce. Když se pak vdají, mají truhlu jako věno a nemusí tak kupovat žádný utěrky ani ubrusy. Neskutečný.
Truhla plná harampádí
Pak už se blížíme k vesnici Senje, v níž navštěvujeme jeden z nejvýznamnějších klášterů Srbska Ravanica Manastir. Nevím, proč je tak vzácnej, nám připadá dosti podobnej jako všechny ostatní ale budiž. Rozhodneme se jít se podívat dovnitř a tak se opět navlečeme do dlouhých triček i kalhot, aby jsme nikoho nepohoršovali svýma odhalenýma kotníkama. Ovšem ouha, na tomhle místě je povinností ženy nosit sukni. Zřejmě jsou zde ale zvyklí na evropský turisty a tak hned u vchodu dostávám takovou divnou zavinovací sukni, kterou si omotám přes šusťáky a jsme tak všeci spokojení.
Ravanica Manastir
Z toho všeho výletění nám už dosti vyhládlo a tak se stavujeme v městečku Paracin do rychlýho občerstvení s názvem Ekspres restoran Brzo Vruce. Nevím, co je to za prapodivnej název, ale guláš a nějakou zapečenou bulku se salátem opravdu brzo v ruce máme a nestojí nás to mnoho času ani peněz.
Hody v Ekspres restoran Brzo Vruce
Odjíždíme tedy z města a hned za Izvorem nás láká odbočka doleva odkazující na nějaký stromečky a lavičky. Dostanem výbornej nápad, že v takovéhle přírodě by se dal určitě postavit stan, a tak to tam jedeme prozkoumat. Dorazíme až k jezeru Donje jezero, kde necháme stát auto a dál už jdeme pěšky.
Azurová voda v jezeře
Jdeme cestou až k Gornjemu jezeru, kde narážíme na parádní, veřejnosti nepřístupnou jeskyni. Nemáme čelovky, ani dostatek odvahy jít někam do hlubin jeskyně a tak se díváme spíš na její začátek. Nicméně žádný rovný místo na stan se nám tam najít nepodaří. A tam, kde je to pěkný je zase spoustu chatiček a jiných obydlí. takže se odsud pakujeme a vydáváme se dál po silnici směrem na jih.
Sestup do jeskyně
A co čert nechce dostáváme se do malebné vesničky jménem Rtanj a narážíme na dalšího bláznivýho Srba, kterej nás u sebe nechává přespat. Teda u sebe ... Stavíme stan kousek za jeho hospůdkou, kde si dáváme piva a kafe. A jako pozornost podniku dostaneme ochutnat pálenku z Dunje. Asi půl hodiny se dohadujeme o tom, jaký je to ovoce. Až doma se mi podaří vygooglit, že se jedná o kdouli. A musíme uznat, že je to jedna z nejlepších příchutí pálenky!
Pálenka z kdoule
O pití už dost, musím se zmínit především o našem panu domácím, kterej má tu nejdivnější přezdívku, a to Drago šou. A že je to teda opravdu šoumen! Vypráví nám, že na bájné hoře Rtanj, která se nám tyčí přímo za hlavou, se dějou podivný věci. Že je tam taková energie, že jak tam jednou vylezeš, tak už se ti ani nechce dolů. Je to magická hora ve tvaru pyramidy a její síla je známa napříč celým Srbskem. Drago tam dokonce několikrát viděl archanděly. Bůhví ale, kolik předtím vypil pálenky ...
Ne vážne, ta hora je fakt zvláštní. Je kolem ní nějaký silný elektromagnetický pole, takže přímo nad ní ani nelítají letadla. Víc o tomhle podivným místě si přečtěte v tomhle článku. Nevím čemu všemu věřit, nicméně se shodneme, že jednou bysme se sem určitě rádi vrátili a tuhle pyramidu zdolali.
Trasa 7. den: mapa
Žádné komentáře:
Okomentovat