Ráno se vzbudíme, uděláme si snídani pod naším báječným přístřeškem a hurá pokračovat v cestě. Dnes se vydáváme na Babin Zub, jedno ze 4 lyžařských středisek v Srbsku. Čím víc se blížíme onomu centru dění, tím víc po cestě vidíme nabídek ubytování v chalupách, restaurací a dokonce i ski servisů. Nicméně teď v létě je stejně všechno opuštěný a prázdný. Na to, jakej tady musí být v zimě turistickej ruch jsou silnice v hrůzostrašným stavu. Uzoučký serpentiny bez jedinýho svodidla se srázem několik desítek metrů nejsou ničím příjemným ani teď v létě, natož tak v zimě, když je tady sníh a náledí. Zajímalo by mě, kolik aut někdy ve srázu skončilo. Takže do Srbska na lyžovačku asi ne.
Ranní pohoštění
Zaparkujeme přímo pod Babiným zubem, což je skála ve tvaru zubu (když se hodně zamyslíte nebo si přihnete něčeho ostřejšího) a jdeme se podívat na vyhlídku. Skutečně je tam
plošina obehnaná zábradlím sloužící jako vyhlídka pro turisty. A právě tam vzniká tento hezkej snímek.
Výhled na příjezdovou cestu
Přímo u cedule k vyhlídce, kde necháváme stát auto objevujeme malou šipku s nápisem Midžor, kterej je cílem naší dnešní výpravy. Je to nejvyšší hora Srbska tyčící se do výše 2169 m n. m. A tak se vydáváme po značce plni energie a elánu. Jdeme po červené půdě a v podstatě zprava obcházíme zmíněný Babin zub, když v tom v dálce spatřujeme kulatej stáneček připomínající aprés ski bar. No bude asi zavřenej, ale plamínek naděje v nás stále hoří.
Zakulacená skála vpravo je onen Babin Zub
A tak dorážíme na místo, kde je skutečně otevřeno! Paráda. Objednáme si pivo a kafe a užíváme si chvíli oddychu v Restoran Plaza. Dokonce tam je i wifi, takže můžeme dát vědět domů, že ještě žijeme. Mají tam však taky spoustu mušek, který jsou tak otravný, že tam moc dlouho nevydržíme.
Vevnitř v baru mají fotku Putina, což nám příjde jako dost zvláštní výzdoba, ale co už. Obsluha se nás taky ptá, odkud jsme a když se dovídá, že z Česka, nadšeně nám ukazuje pásek značky Rossignol, pod nímž je napsáno ski Vrátná. Vrátná je sice na Slovensku, ale na Srbskýho občana dobrý.
Putin v hospůdce
Pak už teda pokračujeme v cestě po zeleným hřebínku a kocháme se výhledama. A musíme teda rychle, protože máme pocit, že se na nás valí nějaký mračna. Cestou nahoru potkáváme dokonce i nějaký lidi, na rozdíl od včerejšího výstupu v Suve Planině. Když je přejdeme a já najednou uslyším: "Nebyla to náhodou čeština?" tak se otočím a říkám: "Jo, byla to čeština!" A tak poprvé potkáváme naše krajany, zrovna tady u nejvyšší hory Srbska v zapadlé krajině pohoří Stara Planina. Na rozdíl od nás už má skupinka Čechů namířeno dolů, kdežto my teprve šlapem nahoru. Upozorňujou nás na mraky a špatný počasí, ale my si z toho nic neděláme. Okomentujem to slovy: "Ale prosimtě, to se roztrhá" ... Neroztrhalo!
Výhled na celou trasu
Pak taky narážíme na malej rozcestníček, kterej ukazuje na malou úzkou starou oslí cestu na Midžor vlnící se pod vrcholem. Důvěřujeme rozcestníku a vydáváme se po ní. Což je ale chyba, protože cesta začne klesat, místo aby stoupala k vrcholu a tak se z ní po chvíli odpojujem kolmo vzhůru, abysme narazili na širokou cestu vedoucí přímo po hřebeni. Takže neudělejte stejnou chybu jako my a držte se pořád široké kamenité cesty bez ohledu na rozcestníky.
Stádo polodivokých koní
Potkáváme stádo pasoucích se polodivokých koní, když v tom začne krapat. Radší zastavuju a vytahuju pláštěnku jak na batoh, tak i na nás dva. Jen tak pro jistotu. Je to za pět dvanáct, protože pak se strhne takovej slejvák, jakej už dlouho nepamatuju. Prší provazy vody a my máme zanedlouho rybníky v botách. Jelikož jsme za chvíli úplně durch, rozhodnu se nevytahovat svůj telefon obsahující veškerý mapy, letenky a jinej důležitej materiál na ten slejvák, a proto jsou následující fotky trošku horší kvality. Fotili jsme na mobil CAT, kterej je voděodolnej, což se, jak vidíme, prokázalo.
Poslední rozcestník před vrcholem
Těsně pod vrcholem je zřícenina bůhvíčeho a taky poslední rozcestník lákajících na finálních 200 m k dosažení vrcholu. Já tak nějak tuším, že nahoře nás stejně nic dobrýho nečeká, a tak pokračuju svým zbědovaným a mokrým tempem nahoru. Tata v naději přístřešku sebere veškerý zbývající síly a štrachá se nahoru závodním tempem. To zklamání, když nahoře objeví pouze hraniční kámen s nápisem Midžor je nepopsatelný.
Ale tak ani nám moc nepršelo
Otočíme se teda na podpatku a v tom neutuchajícím dešti se vydáváme zpátky k autu. Cestou vidíme flek sněhu a ono stádo koní, který se zas o trochu posunulo a tím veškerá radost z výletu končí. Výhledy žádný, jdeme v podstatě v mracích.
Kupka sněhu v červnu
Mineme zmíněný apres ski bar a tentokrát se stáčíme doprava k hotelu Babin Zub. No hotelu, u nás bych to nazvala vybydleným rekreačním zařízením pro školy v přírodě. Nicméně tam pořizuju pohled a taky najdu partu Srbů, kteří nás vemou autem k našemu autu, protože dalších x km po asfaltce v totálním dešti už si fakt necháme ujít. No a jak dopadly naše nohy luhující se celej den v mokrých botách? Takhle:
Vymáčená noha po celým dni v mokré botě
Tip k výstupu: Bude asi lepší nechat auto rovnou u hotelu Planinarski dom Babin Zub a vyrazit odtamtud. Ušetříte si tak nějaký ty kroky po nudné asfaltové cestě a zbyde vám víc sil na výstup.
Pak už sedáme do auta a jedeme strašlivou bouřkou dál na sever. Počasí se pak naštěstí umoudří a my dorážíme do města Zaječar, kde se vyrábí tradiční a námi velmi oblíbený Zaječarsko pivo. Za to, kolik jsme jich tam za celou dovolenou vypili a kde všude jsme jim dělali reklamu, by nám jich měli pár dát jako sponzorskej dar.
Oblíbenej nápoj
Pak už odbočujeme ke slavné památce Felix Romuliana u Gamzigradu, ale jelikož je skoro 8 večer, dovnitř už se nechystáme. Zeptáme se však pana pokladního, kde by se tu dal postavit stan a on je tak hodnej, že nás ho nechá postavit kousek od památky na posekaným trávníku a ještě nám ukáže kde je voda. Celí šťastní tam rozbalujeme stan, sušíme všechny naše věci a pomalu se chystáme dát si něco k večeři. Avšak idylka se náhle mění ve strastiplnou situaci.
Jakmile pokladník odjede, vyleze na nás securiťák, kterej po nás chce pasy, který samozřejmě nemáme. Je zlej, nechápe, že mu nerozumíme a samozřejmě neumí anglicky ani nějakou jinou řeč, kterou bychom se s ním domluvili. Prolustruje nám stan a pořád na nás něco vypeskovává. Nabídnu mu teda občanky, když nemáme pasy, načež si je ten magor sbalí a na víc než půl hodiny se někam zdejchne. Je po půl deváté, občanky nikde a my uvízlí uprostřed podělanýho Srbska bez dokladů. Nenecháváme nic náhodě a jdeme si pro naše doklady. Nemůžeme se však dostat dovnitř, brána je zamčená a tak nám jí odemkne milej stařík hlídající parkoviště. Jakmile narazíme na toho pošahanýho securiťáka začne řvát nejen na nás, ale i na chudáka staříka, co nás tam měl co pouštět. Důležitě nám vrátí občanky a řekne, že tam teda můžeme zůstat. Aby svou zlost podtrhl, dodá, že tam je spousta zmijí. Načež psychickej nátlak nevydržím a začnu fňukat. Ten cvok mi začne nadávat i za to, že brečím a tak už toho máme po krk, balíme stan i se spacákama uvnitř a jedeme z tohodle podělanýho místa pryč!
Naštěstí každá špatná zkušenost je vyvážená tou dobrou a tak se nám stane, že ještě ten samej večer narážíme na hodnýho a milýho Srba, kterej nás u sebe nechá přespat. Ale o tom až v dalším článku!
Žádné komentáře:
Okomentovat