Ráno sbalíme stan, načepujeme zásoby vody a vydáváme se na cestu. Jelikož nechceme jít po silnici, na které teda stejně není provoz, ale je zbytečně rozpálená a nudná, rozhodneme se jít raději lesem, kde očekáváme blahodárný stín a klid.
Na vandru v lese
Naše očekávání se ze začátku plní, libujeme si jakýmpak to procházíme krásným borovicovým lesem. Pak ale cesta začíná být čím dál tím víc písečná a čím víc písku před náma, tím víc
se naše nálada zhoršuje. Vláčet kočárek hlubokým pískem, kdy polovina kola je zahrabaná v písku a místo aby se kolo točilo, tak se jen sune a proráží duny, je strašně vyčerpávající.
Namáhavá cesta pískem
Zjišťujeme totiž, že hned vpravo od nás se písek těží, a tak není divu, že je ho plnej i přilehlej les, kterým procházíme. No jenže toho jsem si na mapě předtím nevšimla a hlavně jsem nepočítala s tím, že písek bude všude kolem. Jsme sedření jak Bulhaři, kočárek je totiž značně zatíženej stanem a všelijakým jiným harampádím, takže o to víc se propadá do písku a o to víc toho musíme zvedat v rukách a přenášet. Nálada je na bodu mrazu a my chceme z lesa co nejdřív pryč.
Asfaltová cyklostezka podél Labe
To se nám zanedlouho vyplní, když se objevujeme v obci Libotenice u fotbalovýho hřiště, kde využíváme místní posezení a po tom náročným výkonu odpočíváme a svačíme. Pak už je to jen kousek do další vesnice jménem Hrobce, kde konečně nacházíme aspoň otevřenej obchod, hospody v tomhle kraji snad vymřely. Kupujem si pití a nanuka a posilněni pokračujeme dál.
Naloženej kočárek u Labe
Pak už se konečně napojujeme zpátky na cyklostezku vedoucí podél Labe, po rovným asfaltu si to fičíme rychlostí světla a kilometry krásně ubíhají. Znenadání se pak objevujeme poměrně brzo v Roudnici, cíli naší dnešní cesty. Neleníme a brzký příchod využíváme k návštěvě restaurace. Chceme něco se zahrádkou, a tak zapadneme do restaurace Kosivska Poljana. Jak už napovídá název, nejedná se o tradiční českou kuchyni, ale o něco z východu. Konkrétně jde o ukrajinský pohostinství.
Objednáváme si borčš, pelmeně a palačinky. Všechno z toho je dobrý, ale na druhou stranu ne nějak exkluzivní. Jídlo je mírně dražší, ale tak aspoň máme zážitek z cizokrajné kuchyně.
V ukrajinské restauraci
Pak už naše kroky vedou na náměstí, kde čirou náhodou narážíme na cukrárnu Siesta. Už fronta před okýnkem mluví za vše. A tak si poslušně stoupáme na konec fronty a čekáme na tu nejlepší zmrzlinu široko daleko. Lesní plody jsou plný malin, ostružin a borůvek, pistáciová je samej ořech. Tady se na surovinách nešetří. Navíc cena je víc než příznivá, takže už se nedivím té dlouhé frontě před cukrárnou.
Na zmrzlině v Roudnici nad Labem
Pak ještě jdeme omrknout místní kamennou věž Hláska, na kterou se dá i vylízt a podívat se do okolí. Jelikož není nijak vysoká, tak nakonec nahoru ani nejdeme a procházíme se ještě chvíli po náměstí a pak už přejdeme dlouhej most přes Labe a míříme do kempu Klubu kanoistiky. Příznačnej název napovídá, že budeme mít o zábavu postaráno, jelikož hned vedle kempu jsou slalomový dráhy pro kanoisty a kajakáře a my se tam jdeme hned podívat. Stihneme posledního sportovce na lodi a pak už se kanál začne vypouštět a my sledujeme, jak z vody začínají vykukovat betonový překážky.
Vodní kanál hned u našeho kempu
V kempu se ubytujeme u moc milýho pana správce, kterej když vidí naše miminko, tak se bojí nám dovolit spát ve stanu a hned nám nabízí klíče od hlavní chaty, že kdyby se něco dělo, třeba začalo pršet, máme se tam schovat. Celá tahle akce je ilegální, jelikož máme zaplaceno za stan a ne za obří chajdu, takže zázemí čtyř stěn nakonec nevyužijeme, ale opravdu si vážíme odvahy pana správce, kterej je na nás tak hodnej a na tajno nám dá klíče od objektu.
Náš stan v kempu
Postavíme stan, skočíme vedle do bufetu na párek v rohlíku k večeři a pak už uleháme ke spánku po náročným dni a už se těšíme, co nám přinese ten další.
Ubytování: kemp Klubu kanoistiky v Roudnici nad Labem
Žádné komentáře:
Okomentovat