Dneska nás čeká dlouhá cesta, celkem skoro 200 km jízdy, což se nemusí zdát jako taková hrůza, nicméně čas téměř 4 hodiny, kterej odhadujou mapy je docela děsivej. Nakonec nám to času zabere ještě víc, jelikož se dostaneme i na cesty, kde se nedá jet rychleji jak 10 km v hodině, ale o tom později.
Vyjedeme z našeho ubytování a první zastávkou je městečko Ardenica, kde parkujeme a jdeme se podívat do místních obchůdků. Máme chuť na místní ovoce, a tak pořizujeme 2 citróny a 1 kaki. U ničeho nejsou ceny, a jako už několikrát se nám stane, že na nás prodavačka vychrlí na místní poměry docela
vysokou cenu. Nedá se nic dělat, zaplatíme a chlácholíme se pocitem, že jsme aspoň přispěli na chudý albánský obyvatelstvo. Taky se ptáme na typický albánský sladkosti, který mám najitý v itineráři, ale ani jednu z nich obchod samozřejmě nemá. Celkově s tou vybaveností obchodů to tu není nejslavnější. Už kolikrát jsme si říkali, že uděláme velkej nákup a vždycky skončíme s pár věcma, jelikož jsme rádi, že tam aspoň něco měli. Jojo, jsme rozežraná konzumní středoevropská společnost.
Výletníci v Albánii
Vyjedeme z našeho ubytování a první zastávkou je městečko Ardenica, kde parkujeme a jdeme se podívat do místních obchůdků. Máme chuť na místní ovoce, a tak pořizujeme 2 citróny a 1 kaki. U ničeho nejsou ceny, a jako už několikrát se nám stane, že na nás prodavačka vychrlí na místní poměry docela
vysokou cenu. Nedá se nic dělat, zaplatíme a chlácholíme se pocitem, že jsme aspoň přispěli na chudý albánský obyvatelstvo. Taky se ptáme na typický albánský sladkosti, který mám najitý v itineráři, ale ani jednu z nich obchod samozřejmě nemá. Celkově s tou vybaveností obchodů to tu není nejslavnější. Už kolikrát jsme si říkali, že uděláme velkej nákup a vždycky skončíme s pár věcma, jelikož jsme rádi, že tam aspoň něco měli. Jojo, jsme rozežraná konzumní středoevropská společnost.
Příjezd do města - foceno z auta
V obchodě taky potkáme kluka, kterej umí aspoň trochu anglicky a pošle nás za roh do cukrárny, kde by nějaký ty typický sladkosti mít měli. A tak se tam vydáváme. Podnik je liduprázdnej, ve vitríně asi 3 věci a tak si jednu z nich vybereme, kakaovou kouli obalenou v kokosu podobnou tomu, co u nás děláme na vánoce. Jelikož je pan majitel dobrého srdce, dává nám kouli zdarma a my tak polemizujeme nad tím, proč nás chtějí někteří Albánci natáhnout a druzí zase pohostit. Jsou tu v tom velký rozdíly a člověk nikdy neví, na koho narazí.
S kakaovou koulí na cestě z cukrárny
Z městečka pak pokračujeme dál po vlnící se silničce až ke klášteru Ardenica monastery, kam vede několik kamenných schodů. Pak klepneme na bránu a přijde nám otevřít postarší pán – průvodce. Zaplatíme každej 1 Euro, dostaneme brožurku a můžeme dál. Pán samosebou neumí anglicky ani německy, na co by to jako průvodce potřeboval, a tak nám vše vysvětluje albánsky. Klášter je to hezký, vevnitř jsou dřevěné ikony i fresky na stěnách. Uprostřed je na zemi byzantský kalendář. Vevnitř se bohužel nesmí fotit, a tak máme fotku alespoň zvenku. Klášter je stále funkční, v dnešních dnech tam žijí celí tři mniši.
Ardenica monastery zvenku a zevnitř
Pak už pokračujeme dál k městu Fier, kde zastavujeme na předměstí u restaurace Peshku. Dle recenzí jsme sice chtěli do jiné, ale našeho omylu rozhodně nelitujeme. Dáváme si zeleninovou polévku, lososa se smetanovou omáčkou, koprem a granátovým jablkem a taky rizoto s kuřecím masem. Všechno je moc dobré, takové domácí, žádná chemie. Jak tam tak sedíme, pozoruju, že ostatní lidi si dávají takový malý bílý pitíčka v šampusové sklenici. Vypadá to jako mlíko, který popíjí brčkem. Přijde mi to trochu divný, proč si po jídle dávají mlíko, ale třeba to mají na slehnutí. Než se nadějeme přistanou dvě stejný bílý pitíčka i u nás! Jako pozornost podniku taky dostáváme tuhle záhadnou tekutinu a zjišťujeme, že je to citrónová ledová tříšť se smetanou. Takový malý dezert. Jsme moc rádi a pak spokojeně usedáme do auta a můžeme pokračovat.
V restauraci v městečku Fier
Naším dalším cílem je starobylé město Apollonia. Nevím proč, ale mapy nás tam z nějakýho důvodu navedou z opačné strany, a tak jedeme nějakým polem se strašnou spoustou výmolů a ostružinových křáků. Po 20 minutách už se nám to nezdá a zjistíme tu strašnou novinu, že se tam dá úplně v klidu dojet z druhé strany. A tak se na polňačce dlouhosáhle otáčíme a jedeme drncáním zase zpátky. Ztratíme docela dost času, ale pak už se naštěstí objevujeme na parkovišti, odkud vyrážíme směrem k pokladně. Zaplatíme dvakrát 400 Lek a můžeme dovnitř.
Kostelík v areálu Apollonie
První zamíříme do místního muzea, kde je spousta antických artefaktů. Pak už nás muzeum natolik vyčerpá, že musíme ven na čerstvej vzduch, kde je spousta antických soch z mramoru a kostel, kde je také spousta dřevěných ikon. Pak už zamíříme k ruinám starodávného města. Prohlížíme si zbytky amfiteátru, brány do města, pozůstatky obchůdků a všeho možnýho.
Na kafíčku v Apollonii
Pak se vyškrábeme nahoru, kde je moc hezká kavárna uprostřed olivovýho háje a je tam liduprázdno oproti restauraci, která je hned dole u parkoviště. Jsme rádi za tohle nádherný místo, dáváme si presso a frappé a užíváme si antické pohody. Pak už je čas zamířit dolů k autu. Po cestě vidíme ještě nějaké mozaiky a taky volně v přírodě žijící želvu. Návštěva tohodle místa opravdu stála za to.
Já a želva
No a je na čase posunout se zase o dům dál. Opět však přichází problémy se silnicí. Ze začátku vypadá v pohodě, pak se ale začne ztrácet asfalt a pak už je to zase jeden velkej tankodrom. Po cestě navíc potkáváme stádo ovcí a koz. Zastavuju, aby nás stádo obešlo, ale ta tupá zvířata se tak hrnou dopředu úzkou uličkou u auta, že do něj několikrát narazí, až se to s náma v autě úplně třepe. Ještě že jsme nepotkali stádo bizonů, to by náš Fiátek nemusel přežít.
Po téhle cestě už nechceme dál pokračovat, a tak vymýšlíme náhradní řešení. Na mapě vidíme čárkovaně plánovaný úsek dálnice. Nevíme, jestli se to může, každopádně na štěrkovou uválcovanou budoucí dálnici najíždíme a jedeme tak aspoň nějakej čas bez výmolů. Když přijíždíme k opravdové funkční dálnici, na kterou se bude tato jednou napojovat, stojí tam policajti a mě polije horko. Avšak není důvod, protože tady nikdo nic neřeší a tak nám policajt pokyne šťastnou cestu a nechá nás najet na dálnici jako by se nechumelilo. Pak už pokračujeme po dobré cestě až do města Vlora. Tím se musíme promotat, jelikož obchvaty tady ještě nevymysleli, a pak začne ta pravá cesta u pobřeží. Kličkujeme po všemožných serpentínách a už se pomalu začíná stmívat. A to nejhorší nás teprve čeká, přejet horské sedlo parku Llogara. Je tam asi trilion 180 stupňových zatáček a kopce jsou tak prudký, že občas musíme jet na jedničku. Naštěstí tu není žádnej provoz, a tak jedeme skoro sami. Vlastně pár aut potkáme, z čehož jsou dvě s brněnskou značkou! Nevěříme vlastním očím, v této pustině jsou ještě nějací Češi!
Západ slunce u pobřeží
Kolem osmé se zjevujeme v Himare, našem nocovišti na tuto a následující dvě noci. Náš Sunset Guest House jde kupodivu docela rychle najít, a tak parkujeme u domu a pan domácí Nikolla už se za náma hrne a pomáhá nám po schodech s kuframa. On i jeho řena Anthoula jsou moc milí a pohostinní, hned nám nalívají Raki a dávají se s náma do řeči i přesto, že anglicky moc neumí. Naštěstí všechno zachraňuje Google Translator a tak se nám podaří společně nějak komunikovat. Pak už jsme natolik unavení, že zaplujeme do našeho krásnýho pokojíčku a pod hebounkou dekou usínáme.
2 komentáře:
Peti, kdy napíšeš o Neapoli a Vesuvu? Nemohu to tady najít. V létě se chystám, možná když zbydou penizky :D
No já to jaksi ještě nesepsala, proto to nemůžeš najít :-D nevím, jestli se k tomu ještě někdy dostanu, je to už docela dávno ... ale určitě se pokusím! Každopádně tuhle destinaci můžu doporučit :-)
Okomentovat