Cesta z Budapešti do Albánie

V pondělí v 11 večer nasedáme do žlutýho autobusu Regiojet a kolem půl šesté ráno se objevujeme v Budapešti na nádraží Kelenföld. Jelikož je ještě tma a zima, zalízáme do nádražní budovy, kde si čteme a vyčkáváme východu slunce a tím pádem i světla a tepla. Před sedmou vyrážíme na velkou procházku Budapeští! Jdeme podél hlavní cesty Etele útca, kde je spousta malých obchůdků, ale všechno je zatím ještě zavřené. Dojdeme až k zátoce na Dunaji, kde je moc krásnej park. Zrovna se tam natáčí film, tak možná budeme v Maďarské televizi. 

Zátoka na Dunaji

Dojdeme až do čtvrti Infopark, kde je takový centrum kanclů všech velkých firem a zastavíme se v kavárně Double Delight, kde si dáváme kávu a dortík. Na maďarský poměry je to tam

docela drahý, ale aspoň si odpočineme po té velké procházce.

Mapa naší osmikilometrové procházky po Budapešti

Pak už přejdeme Dunaj přes most Rákóczi a pokračujeme dál až k nádraží Nepligét. Tam kupujeme jízdenky za 530 Forintů přestupní na 100 min a vydáváme se na konečnou modrýho metra Kőbánya-Kispest. odkud pokračujeme autobusem číslo 200E až na letiště. Jsme tam s předstihem, a tak ještě chvilku pracujeme na počítačích a pak už v 13:25 zvedáme krovky a odlítáme směr Albánie.

Po příjezdu na letiště v Tirane, hlavním městě Albánie, se snažíme vybrat místní peníze v bankomatu. Ty ale berou poměrně vysoký poplatky (až 200 Kč + naše česká banka si taky něco vezme), a tak hledáme bankomat, kde bysme se této svízeli vyhnuli. Naštěstí je hned za rohem, a tak vybíráme bez albánskýho poplatku, ten českej samosebou zaplatit musíme. No a pak už jdeme do půjčovny aut SurPrice, kde máme zarezervovaný auto. Jelikož jsme asi 2 dny před odjezdem zjistili, že má Jirka propadlej řidičák, všechno se muselo přepsat na mě. A já paní opatrná mám zase na platební kartě milion limitů, takže mi nejde složit záloha. V půjčovně strávíme snad něco přes hodinu, protože je tam fůra komplikací. Včetně toho, že nemám kreditní, ale debetní kartu a tak musíme zacvakat i pojištění vozu, což normálně neděláme. Chlápek v půjčovně nám ale tvrdí, že pojištění se bude hodit. Prý jestli jsme nikdy v Albánii nebyli, tak hned za první křižovatkou nebudeme litovat, že jsme si ho koupili. No uvidíme.

Hned za letištěm na nás čeká takováhle príma cesta

Vyfásneme malýho Fiata a rozjedeme se vstříc novým dobrodružstvím. Auto je slabý jak blázen, abych jela 50, musím tam mít čtyřku. No to bude paráda! Místní řidiči při vjezdu na kruháč vůbec nezastavujou a všude se nacpou dle zákona silnějšího. A jelikož my jsme a vždycky budeme ti slabší, nezbývá než všem dávat přednost. Hned po prvním kilometru nás čeká uzavírka silnice, kterou střeží policajt a když vidí, jak zmatkujeme a nevíme kam máme jet, tak nám nejdřív nakvašeně přijde vynadat, ale když vidí, že jsme zmatení cizinci, hned nasadí úsměv a snaží se nám pomoct. Zastaví dopravu a nechá mě se vytočit do protisměru přes dvě plný čáry a pokračovat dál v cestě. Najdeme zkratku, abysme uzavírku nějak chytře objeli. Je to malá silnička, která se postupem času začíná měnit v tankodrom. Jedeme něco mezi desítkou a dvacítkou, celý auto skáče a ještě máme co dělat vyhýbat se autům do protisměru. To je teda začátek! Blbých 5 km jedeme asi půl hodiny a pak už se konečně napojujeme na velkou silnic a můžeme pokračovat v jízdě do města Durres, druhýho největšího města Albánie.

První zastávka ve městě Durres

Tam nemůžeme dobrou půlhodinu zaparkovat, jelikož za parkování na ulici se tu neplatí, a tak každej stojí kde chce a všechno je obsazený. Chodci nedbají přechodů a skáčou si pod kola jedoucích aut jak je napadne, ale všichni jsou v naprostým klidu a nikomu se tak vlastně nemůže nic stát. Pak konečně najdeme parkoviště, který je sice placený, ale už se toho auta chceme zbavit a tak pořizujeme parkování za asi 40 Kč na celej den v centru města. Konečně vylízáme z auta a jdeme se projít. Už je docela pozdě, začíná se smrákat, ale město je hezké. Vidíme hlavní náměstí, mešitu i křesťanský kostel, a spoustu dalších památek. Zastavujeme se u Benátské věže (Torra Veneciane), ze které je udělaná restaurace a taky u zbytků antického divadla (Amfiteatri). 

Amfiteatr v Durres

Narazíme taky na místní univerzitu a jdeme se podívat i k moři, kde je na promenádě fůra kolotočů a podobných atrakcí, což nás moc neláká, a tak se jdeme radši najíst do místního fast foodu. Bábuška sice vůbec neumí anglicky, ale i tak nás usadí, nechá si vybrat a připraví nám opravdu výbornej gyros v pita chlebu se zeleninou. Je to fakt z masa, a ne jak občas v Česku z nějaké neidentifikovatelné hmoty. Stojí nás asi 40 Kč, což je fakt zadarmo, na to, jak moc se z toho najíme a pak už pokračujeme zpátky k autu.

Promenáda u moře ve městě Durres

Konečně jídlo!

Koupíme si balík vod, jelikož jsme četla, že pít tu z kohoutku se nedoporučuje a pak už vyrážíme směrem k ubytování. Tam už je cesta docela v pohodě, horší je, že tady v Albánii neznají čísla popisný, takže adresa často vypadá jako: pátej kilometr na cestě mezi městy Tirana a Durres....takže to co hledáte absolutně nemůžete najít. A jelikož v téhle zemičce ani nemáme internet a volání stojí půlku měsíční výplaty, nemůžeme se s hostiteli ani nijak spojit. Naštěstí tady ale zná každej každýho a když se otáčíme u jednoho domku, vyleze dědula, kterej našeho hostitele samozřejmě zná a navede nás až na místo. U toho nám asi desetkrát srdečně tiskne obě ruce, jako bysme byli to nejlepší, co ho kdy v životě potkalo a pak už nám mává a pořád ukazuje, kam že to máme odbočit.

Ubytování je tu hezké, máme svůj pokojík, uvnitř kterýho je i koupelna se záchodem. To je taky místní specialita. Dávat vše do jedné vykachlíkované minimístnůstky, kde ani sprcha není oddělená závěsem, a tak když se sprchujete, máte celej mokrej záchod. Prostě další albánská zajímavost. Pak už uleháme a jdeme se ponořit do sladkého spánku.

Ubytování: AirBnb - Vila Dede Nikolla

Trasa autem: 35,5 km – 35 min (ani náhodou)

Mapa naší cesty první den v Albánii