Ráno se vzbudíme plní energie po včerejším odpočinkovým dnu a vyjedeme autem do serpentin a zastavujeme ve starém Himare u starobylého hradu. No hradu. Je to spíš taková lepší zřícenina, vše se dá projít zvenku a vstupný se tam neplatí. Musíme trošku do kopce, ale výhledy od hradu stojí za to. Procházíme mezi ruinama a kocháme se výhledama na pláže pod náma.
Pak už se pomalu vracíme k autu a máme v plánu pokračovat na jednu z hezkých pláží u Jónského moře jménem Jale. Po cestě ale uvízneme v mírné zácpě, protože hlavní silnicí jede černá dodávka s otevřeným kufrem a za ní
jde spousta místních v černých oblecích. Přemýšlíme, jestli se jedná o pohřeb někoho slavnýho nebo se tu jen všichni znají a přišli se s nebožtíkem rozloučit. Každopádně to zablokuje celou dopravu a jsme tak svědky dalšího nevšedního zážitku.
Castle of Himare - zbytky hradu v městečku Himara
Pak už se pomalu vracíme k autu a máme v plánu pokračovat na jednu z hezkých pláží u Jónského moře jménem Jale. Po cestě ale uvízneme v mírné zácpě, protože hlavní silnicí jede černá dodávka s otevřeným kufrem a za ní
jde spousta místních v černých oblecích. Přemýšlíme, jestli se jedná o pohřeb někoho slavnýho nebo se tu jen všichni znají a přišli se s nebožtíkem rozloučit. Každopádně to zablokuje celou dopravu a jsme tak svědky dalšího nevšedního zážitku.
Starobylé zdi hradu v Himare
Výhled z hradu
Pak už se odpojíme z hlavní silnice a sjíždíme dolů k pláži ve vesnici Jale. Ta je taky poměrně velká a všechny restaurace i bary jsou opět zavřený. My ale máme v plánu vydat se dál k ještě menší plážičce, a tak pochodujeme po štěrkové cestě ještě nějakej kus, než se dostaneme k pláži Akuariumit (jak ji nazývají Google mapy). Cesta vede skrz nějaký smetiště či skladiště bůhví jakýho bordelu, což nesmírně kazí místní přírodu. Celkově jsou Albánci docela prasátka, všude se válí spousta odpadků a každej odhazuje smetí, kde ho napadne.
Typickej albánskej bordel
Po cestě však narazíme na dvě auta zaparkovaný u cesty. No a hádejte jaký mají značky! Jsou to ti naši Brňáci, který jsme potkali v serpentínách dva dny zpátky! Zastavujeme se u nich na pláži. Je to skupinka 4 chlápků, kteří se sem jezdí už asi 8 let potápět a moc se jim tu líbí. Vyslechneme si od nich spoustu historek, jak je zastavili policajti, řekli ať se připoutají a jedou dál bez pokuty. Jak jsou místní policajti a vlastně všichni lidi hodní na cizince, jak je tady hezky levno a ať si koupíme pochoutku z fíků. Je moc fajn si takhle pokecat s krajanem v neznámých končinách a získat pár rad od starších a zkušenějších.
Liduprázdná pláž Akuariumit
Pak už pokračujeme dál až k pláži jménem Akuariumit. Je to ta nejhezčí pláž, kterou jsem kdy viděla a co víc, je jenom a jenom naše. Je úplně maličká, schovaná ve výklenku jednoho z útesů a jsou na ní jemné oblázky. Voda je opět průzračně čistá a někdo z místních si sem dokonce donesl lehátko a slunečník, který teď hezky využíváme. Opět pořádáme kolonizační výpravy na lehátku směrem ven ze zátoky a voda je tu poměrně studená, takže jsou to jen takový malý rychlý expedice. Taky nás tu přepadne stádo koz a ovcí, který už umíme zaplašit kamenama po včerejším zážitku s pasáčkem. A tak si tu hovíme až do pozdního odpoledne, a pak už se vydáváme na cestu zpátky k autu a jedeme domů do Himary.
Na pláži Akuariumit v Albánii
Tam se jdeme cournout večerním osvětleným městečkem a zastavujeme se v cukrárně Pasticeria Himara 1928, která má bezva hodnocení. Výběr ve vitríně nás zrovna moc nezaujme, a tak se ptáme, co z toho je typicky albánskýho a po doporučení prodavače kupujeme baklavu a ještě jednu věc, co vypadá jako perník s ořechama. Když to pak ochutnáme, oboje je doslova vykoupaný v medu a je to neskutečně sladký. Je to chutný, ale stačí opravdu kousek, protože ta sladkost je tak silná, jako by člověk jedl jenom cukr. Když se to ovšem zkombinuje s bílým jogurtem, je to dobrá pochoutka.
Pak jdeme ještě do obchodu a kupujeme barel pitné vody, protože náš balík vod už došel. Večer se bavíme přelíváním barelu do menších lahví a nestačíme se divit, když naplníme pouze tři dvoulitrovky i přesto, že je na barelu napsáno 8 litrů. Takový malý albánský podvody.
Albánský dezertíky
Pak jdeme ještě do obchodu a kupujeme barel pitné vody, protože náš balík vod už došel. Večer se bavíme přelíváním barelu do menších lahví a nestačíme se divit, když naplníme pouze tři dvoulitrovky i přesto, že je na barelu napsáno 8 litrů. Takový malý albánský podvody.
Čekání na jídlo
No a málem bych zapomněla, že se taky stavujeme na jídlo v restauraci Taverna To Steki. Dáváme si nějaký maso na grilu a salát a dobře si pochutnáme. I obsluha je milá, takže za nás fajn místo.
Spokojenost sama
Cestou domů na ulici potkáváme malý albánský děti, kteří hned zmerčí náš nevšední vzhled a správně odhadnou, že nejsme místní. Začnou na nás tudíž mluvit anglicky, asi aby se pochlubily, co se ve škole naučily. Je to roztomilý, ale je mi jich trochu líto, protože umí asi jen 3 věty a nám nerozumí vůbec nic, a tak se naše konverzace moc daleko neposune. Pak už dorážíme do našeho domečku, trošku pracujeme na počítačích a pak už upadáme do říše snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat