čtvrtek 18. října 2018

Den na pláži Livadhi v Albánii

Po včerejším náročným dnu se dneska rozhodneme si trošku odpočinout, a tak vyrážíme pěšky do centra Himare, což je asi 10 minut chůze a jdeme omrknout, co nám tohle městečko nabízí. Je tu spousta kavárniček a restaurací a taky stánků s blbostma. Jelikož máme v plánu jít na pláž, rozhodneme se investovat do koupě nafukovacího lehátka. Všude nám to přijde dost drahý, až nakonec v jednom obchůdku narazíme na takový trochu šunt růžový lehátko asi za 120 Kč a tak je od této chvíle naše! 

Výhled na městečko Himare

Pak už se vydáváme na pěší túru po pobřeží a naším cílem je pláž Livandhi, která je asi 5 km severně od města. Nejdřív procházíme kolem podivných obydlí a pak už se objevujeme u liduprázdných lesíků a křovin, kterýma se prodíráme blíž k cíli. Ke konci se nám nějak podaří ztratit cestu,
a tak skáčeme z mořskýho balvanu na balvan a cesta nám tudíž docela trvá. Pak už se konečně vyskytneme na nádherné pláži, která je nesmírně dlouhá, oblázková, voda je tu nádherně tyrkysová a co je nejlepší, jsou tu s náma asi jen 3 lidi. Bohužel tu však není moc stínu a tak zabereme místo u obřího balvanu, kterej nám aspoň občas poskytuje ochranu před sluníčkem.

Liduprázdná pláž Livandhi v Albánii

Nedá nám to a nafukujeme naše zbrusu nový lehátko, který ihned pojmenováváme kolonizační nebo taky expediční a vydáváme se na něm kolonizovat malinký ostrůvek pár desítek metrů od břehu. Lehátko je opravdu nevalné kvality, takže je člověk stejně půlkou těla pod vodou a my to ještě vylepšíme tím, že na něm plujeme dva. Každopádně se nám podaří nepřevrhnout, a tak se na něm vyblbneme až až. Na to, že je konec října, tak je moře ještě poměrně teplý a dá se v něm koupat. Teplota vzduchu dnes dosahuje až k 27 stupňům, což je na tuto dobu i podle místních nadprůměr, a tak si užíváme nádhernýho počasí a prodlužujeme si tady léto. 

Jirka s kolonizačním lehátkem

Na pláži si taky čteme a povídáme, když v tom nás překvapí pasáček, kterej na pláž dorazí i se svým stádem koz a ovcí. Stádo je početný, má kolem 30 kusů a nezadržitelně se blíží k nám. Zkušenej majitel je však drží v mezích pomocí kamenů, který vedle nich hází a kozy s ovcema tak jdou v pěkným štrůdlu. Po chvíli dostaneme hlad a rozhodneme se sehnat nějaký jídlo, což není zase až tak lehkej úkol. Na pláži je sice asi milion restaurací a kavárniček, jelikož tady ale po prázdninách chcípnul pes a na pláži jsme jen my dva a další tři lidi, nemá pro Albánce moc cenu otevírat, a tak je všechno zavřený. Všechno až na jeden kemp. Tam je ubytovaných spousta důchodců z Německa s jejich nóbl karavanama, který mají větší hodnotu než většina albánských bytů nebo domů.

Polorozpadlej bunkr uprostřed krásné pláže

A tak se rozhodneme do kempu zamířit a dáváme si špenátovej burek a řeckej salát. Na místní poměry je to dost drahý, ale jsme rádi, že se aspoň někde najíme, přece jen tolik zásob jsme si s sebou do batůžku nevzali. Musí se ale nechat, že zelenina je čerstvá a na rozdíl od české zeleniny ze supermarketu má aspoň nějakou chuť. Takže si vlastně docela pošmákneme. Pak se ještě jednou vykoupeme a rozhodneme se jít strastiplnou cestou zpátky dřív než se setmí. 

Náš oběd v kempu na pláži

Jelikož cesta zpátky je vždycky kratší a tentokrát ani nebloudíme, zvládneme to asi za 40 minut. Po cestě však narazíme na dva zajímavý lidi. Tím prvním je pasáček koz, kterej s náma už byl na pláži a strašně se s náma chce vybavovat, i když zase vůbec nerozumí. Ptá se, jestli jsme ubytovaní v Himare a jak se nám tam líbí. Pak začne něco mumlat o svým zvířectvu a o místních křovinách a že má něco, čemu nerozumíme. Aby nám celou situaci osvětlil, začne si sundávat batoh a něco z něj vytahovat. K mýmu nemilýmu překvapení je to sekera. Jsem docela vystrašená, protože když na vás uprostřed liduprázdnýho lesa začne Albánec vytahovat sekeru, není to nic příjemnýho. Naštěstí můj strach zmerčí a sekeru hned schová. Prostě nám jen chtěl říct, že je všude spousta klestí a že je občas potřeba se tím prosekat. 

Pak potkáme ještě dalšího pasáčka, kterej má asi jen 5 koz, ale zato asi sto let a je ve šviháckým obleku. Kozy krmí žaludama a zase si chce nejvíc povídat, naše debata ale moc k ničemu nevede. Každopádně je moc hodnej, dá nám na cestu dva vlašský ořechy a vehementně se s náma loučí, jako bysme se znali věky. Srdečnost místních lidí, kteří nemají vůbec nic a přesto by se rozdali mě nepřestane překvapovat. 

Promenáda u pláže v městečku Himare

Pak už konečně dorážíme do Himare, kde si koupíme dva bureky, jeden tradiční s bramborama a cibulí a druhej sladkej. Vím, že jsme to měli i na oběd, ale je poměrně težký tady sehnat něco jinýho než burek nebo gyros. Sníme si to na lavičce u městské pláže a pak už se pomalu přesouváme domů. Anthoula nám uvaří bylinkovej čaj, povídáme si s Nikollou a pak dorazí ještě dva Francouzi a Australanka s Američanem. S těma si alespoň rozumíme, a tak zažijeme pěknej společenskej večer a pak už uspinkaní čajem upadáme do říše snů.

Ubytování: AirBnb - Dreamcatcher
Trasa autem: 0 km

Mapa naší pěší trasy



Žádné komentáře: